I když
v referendu o odtržení Skotska od Velké Británie nakonec zvítězili
zastánci setrvání ve společném svazku s Londýnem, je velmi pravděpodobné,
že secesionistické pokusy některých menších národů v Evropě s využitím
demokratických prostředků, jako jsou referenda, budou pokračovat. Jistě i ve
Skotsku. Jedním ze zásadních důvodů je—pro mnohé možná paradoxně—existence
Evropské unie.
Tu mnozí
vnímají především skrze slovník integrace a postupné centralizace. Jenže je zde
i druhá strana mince. EU svým postupným posilováním oslabuje význam členských federací,
unií nebo i unitárních států, v nichž spolu koexistovaly, často po
staletí, různé národy. Jejich soužití v rámci jednoho státu bylo
v mnoha případech výhodné—jak z ekonomických, tak z bezpečnostních
hledisek.
Zejména
menší národy dosud existující v rámci mnohonárodnostních států potřebují
v rámci demokratické EU ochranu
většího národa stále méně. Kupříkladu
skotské spojení s Angličany, Iry a Velšany v rámci Velké Británie už
dnes nemá pro pětimiliónový národ, jakým je Skotsko, takový ekonomický a
bezpečnostní význam, jaký mělo ještě před několika desítkami let. Mnoho Skotů
se ptá, proč být součástí ostrovní unie, s centrem v euroskeptickém Londýně,
když lze být přímo—bez zprostředkovatelské role Londýna–součástí větší a
mocnější Evropské unie, s centrem v Bruselu.
EU přitom
mění i optiku vnímání rovnoprávnosti menších národů. Jakkoliv Skoty v rámci
Velké Británie nikdo neutlačuje, je jejich relativně malý počet, a tedy i
poměrně malý politický význam ve srovnání s Angličany, opticky mnohem
výraznější v rámci Velké Británie, než by byl v rámci EU.
Je to trochu
paradox, protože EU má skoro půl miliardy obyvatel, a některé velké země jsou v ní
často považovány za takříkajíc „důležitější“ než ty menší. Jenže v EU je mnoho zemí
s populacemi srovnatelnými se Skotskem, a při vzájemné spolupráci a
koordinaci mohou politicky, kulturně i ekonomicky prosadit vůči těm velkým mnohem více, než
může pětimiliónové Skotsko prosadit vůči pětačtyřicetimiliónové Anglii
v rámci Velké Británie.
Tento efekt
členství v EU ohrožuje zejména státy s asymetrickým populačním
složením—tedy státy, v nichž početně dominuje jeden národ. Pro jeho
menšího souputníka či souputníky může být vidina nezávislosti v rámci EU
spojena s vidinou mnohem větší politické i kulturní rovnoprávnosti.
Obecně jsou
ale dalším posilováním EU ohroženy všechny velké evropské státy, které fungují
jako unie menších celků, protože se lze ptát, k čemu jsou zapotřebí
v rámci EU jakési „podunie“, jimiž jsou země, jako je spolkové Německo
nebo právě Velká Británie. Dokonce i když je velká země unitárním státem, jako
Francie, menší národnostní skupiny v jejím rámci, jako třeba Bretonci,
budou mít při dalším posilování Bruselu oprávněný pocti, že komunikovat o svých
zájmech s Bruselem skrze Paříž není úplně praktické.
Skotské
referendum tak bylo jen prvním testem. EU by se měla připravit na to, že proces
další politické integrace otevírá paradoxně dveře k dezintegraci některých
jejích členských zemí. Brusel by měl mít v záloze plány, jak se bude
chovat k secesionistickému národu v rámci členské země EU, až příště
ve svých ambicích uspěje. Není totiž příliš praktické hrozit, že takový národ
si bude muset znovu vyjednat podmínky členství, když už členem Unie
v rámci své země byl.
Právo, 20.9.2014