Náčelník generálního štábu Armády
České republiky generál Petr Pavel, který byl o víkendu zvolen zástupci 28 zemí
do čela vojenského výboru NATO, což je druhý nejvyšší post v Alianci, si těsně
před tímto vpravdě historickým úspěchem České republiky na mezinárodním poli vysloužil
kritiku od europoslance za vládní sociální demokracii Jana Kellera.
Tomu se nelíbila tato generálova
slova: „Buď budeme pevnou součástí Aliance a můžeme se spolehnout na pevné
garance, anebo se svými postoji budeme stavět na periférii a pak musíme počítat
s tím, že odezva spojenců vůči nám bude jako k periférii“.
Keller se ironicky ptá, kdo
v Alianci bude vyhodnocovat, nakolik jsou naše postoje disciplinované. Navíc
si prý až dosud myslel, že článek pět smlouvy států NATO, podle kterého je útok
na jednu zemi útokem na celou Alianci, platí bezpodmínečně. Nyní se prý
dozvídá, že opravdovou podporu mohou očekávat pouze ti, kteří nesklouznou do
pochybností.
Podle europoslance generál Pavel
soudí, že bychom měli postavit naše hodnoty nad dílčí pochybnosti. Jenže co pak
prý ale budeme dělat s lidmi, mezi jejichž hodnoty patří právo na to,
zachovat si chladný rozum a nevěřit fanaticky jednom jedné straně. Tedy lidem,
kteří raději dvakrát měří, než se jednou řízne.
Od generála Pavla se prý Keller
dozvěděl, že takoví lidé jsou naším hlavním nebezpečím. On sám prý ale také patří
mezi takové „tvárné bábovky“.
Má totiž hlubokou nedůvěru
k lidem, kteří dokážou disciplinovaně zatlačit jakékoliv pochybnosti. Má
obavy z lidí, kteří s vojenskou řízností tvrdí, že před námi stojí
jediná volba, buď budeme držet hubu a krok, anebo nás naši spojenci hodí přes
palubu.
Kellerova kritika přišla
v týdnu, který se sice uzavřel zvolením Pavla do jedné z nejvyšších
mezinárodních funkcí, kterou kdy nějaký Čech zastával, ale který začal tím, že
Keller hlasoval v Evropském parlamentu proti asociační smlouvě mezi
Ukrajinou a Evropskou unií. Tu podpořila naprostá většina europoslanců z frakcí
lidovců, socialistů a liberálů. Keller měl prý ale pochybnosti o tom, zda
takovou smlouvu uzavírat před ukrajinskými parlamentními volbami, takže nakonec
hlasoval proti–spolu s europoslanci převážně z řad extrémní
pravice a levice.
Jelikož jak Pavel, tak i Keller
coby lídr eurokandidátky naší nejsilnější vládní strany reprezentují současný
vládní establishment Česka na mezinárodní scéně, zaslouží si jejich naprosto
rozdílné postoje několik poznámek.
Tak především se zdá, že Keller
je ke generálovi Pavlovi dosti neférový. Ten vůbec nemluvil o tom, zda
fanaticky věřit či nevěřit jen jedné straně—kupříkladu v současném
konfliktu s Ukrajiny s Ruskem. Pouze zdůraznil, že pokud jsme
součástí nějaké aliance, a ta dojde—i navzdory panujícím pochybnostem v částech
politických i intelektuálních kruhů jednotlivých členských zemí—k dohodě o
nějakém postupu, máme takříkajíc „držet basu“.
V případě, že tak nečiníme,
NATO nás jistě nebude trestat tím, že nás odmítne chránit podle článku pět
smlouvy NATO v případě napadení. Jenže činnost NATO je mnohem širší, než
jen tento článek: pohybuje se od výměny citlivých informací a technologií, přes
společná cvičení a zahraniční mise, až po společné vojenské základny na území
členských států.
Výběr generála Pavla do druhé
nejvyšší pozice v NATO dokládá, že česká armáda má v NATO navzdory
své podfinancovanosti i poměrech na české politické scéně dobrou pověst a je
považována za platný článek Aliance. Chce se ale ironicky poznamenat, že tomu
je tak hlavně proto, že její generálové nejsou tvárné bábovky, a nechovají se
v rámci NATO jako čeští vládní politici doma nebo Keller
v europarlamentu.
Chladný rozum, který vzývá
Keller, může mít různé podoby. Na jedné straně kupříkladu takovou, že při všech
svých možných vnitřních pochybách o různých mezinárodních konfliktech, nakonec
nadřadí v důležitých věcech loajalitu k Alianci nebo k EU,
sestávajícím v obou případech z 28 demokratických zemí, svým
partikulárním zájmům a intelektuálním výbojům.
Na straně druhé může mít chladný
rozum podobu kupříkladu takovou, že se důsledně řídí vlastními názory, zásadně
nevěří jenom jedné straně, pochybuje. Jisté je, že se takový rozum určitě
nehodí k povolání generála, a pokud by armáda nějaké země snad měla být
řízena takovými „tvárnými bábovkami“, chraň ji pánbůh.
Otázkou také je, zda se tento
druh rozumu hodí do demokratické politiky. Pochyby jsou lidské a téměř
podmínkou k tomu, aby byl někdo považován za intelektuála.
V politice je ale
v určitém okamžiku třeba se umět v zájmu konsensu umět zařadit.
Hlasovat kupříkladu v tak symbolické a zásadní věci, jako je asociační
smlouva s Ukrajinou, proti demokratické většině spolu s poslanci
reprezentujícími politické extrémy, vyžaduje opravdu „chladný“ rozum.
Je též otázkou, kde je hranice
mezi rozumem a tím, že je politik skutečně jen „tvárná bábovka“.
Někomu se tak mohou jevit
mediální prohlášení premiéra země o tom, že si nepřeje základny NATO na našem
území, aniž by je nám někdo konkrétně nabízel, nebo mediálně avizované snahy
vyjednat si výjimky z dalšího kola sankcí proti Rusku (které prý stejně
nefungují), jako projev chladného rozumu. Někomu ale spíše jako projev „tvárné
bábovky“, která se řídí nikoliv státnickými úvahami, ale v prvé řadě
strachem ze situace ve vlastní straně.
Jeden také může argumentovat, že
podíváme-li se do historie, „tvárné bábovky“ na nejvyšších místech v politice
nám zavařily možná ještě více než ti, kdo fanaticky věřili jen jedné straně. Na to, že české „tvárné bábovky“ udělají v politice v historicky
těžkých okamžicích správná rozhodnutí, nemáme prostě moc štěstí.
Novinky, 23.9.2014