V diskusi o lidských
právech, která se rozpoutala na stránkách Práva, se bohužel někteří
autoři příliš neobtěžují správností používaného pojmosloví a fakty. Kupříkladu
jedním z argumentů, který použili kritici tzv. lidskoprávního atlanticismu
je tvrzení, že tato ideologie byla
v posledních letech využívána, zejména Spojenými státy,
k ospravedlnění nejrůznějších špinavostí v mezinárodní politice.
Pak obvykle přijde chmurný výčet:
bombardování Jugoslávie, invaze v Iráku, bombardování Libye. Někteří autoři
přidají jako příklad lidskoprávního vměšování Západu i Afganistán nebo dokonce
současné dění na Ukrajině. Jiní odmítají s pomocí poukazování na výše zmíněné
údajné „lidskoprávní“ průšvihy Západu i pokusy žádat dodržování lidských práv
v Číně a některých dalších diktaturách.
Volně se tak směšují reakce
Západu na porušování lidských práv,
reakce na humanitární katastrofy, a
akce, které jsou vedeny primárně bezpečnostními
úvahami.
Kupříkladu invazi v Iráku
neospravedlňovala Bushova administrativa porušováním lidských práv, ale bezpečnostní hrozbou, kterou mělo
reprezentovat opakované porušování předešlých rezolucí Rady bezpečnosti OSN
Saddámem Husajnem a údajná přítomnost zbraní hromadného ničení na území Iráku. To,
že se americká administrativa v otázce zbraní hromadného ničení mýlila
nebo lhala, nemá s údajným lidskoprávním atlanticismem nic společného.
Lidskoprávně nebyl primárně
zdůvodněn ani zásah v Libyi. Tam, jak známo, došlo k v rámci
„arabského jara“ k povstání proti brutálnímu diktátorovi Muammaru Kaddáfímu, který před tím
utopil v krvi většinu svých oponentů. Západ se po dlouhém váhání rozhodl
z bezpečnostních a humanitárních
důvodů vyslyšet volání o pomoc z řad špatně vyzbrojených povstalců,
které Kaddáfí začal bombardovat, a hrozil tudíž masakr.
Nejraději
ovšem citují kritici bombardování Jugoslávie, které je obvykle portrétováno
jako akt zlovůle, jehož cílem bylo ustavit nezávislé Kosovo. Stejně jako v ostatních
uvedených příkladech by ovšem bylo třeba dodat, že bombardování Jugoslávie cosi
předcházelo. Nejen kriminální jednání některých části Kosovské osvobozenecké
armády (UCK), ale především srbské genocidní jednání v Bosně i masové
vyhánění Albánců z Kosova.
Intervence
nebyla aktem „lidskoprávního atlanticismu“, ale snahou nepřipustit další humanitární katastrofu či genocidu po
různých předchozích Srebrenicích. Lze přitom jistě diskutovat, zda intervence
byla řádně posvěcena OSN, nebo o tom, zda bombardování Srbska bylo tou nejlepší
strategií.
Stejně
volně, jako se v probíhající lidskoprávní diskusi zachází
s historickými fakty, se opakovaně mluví o jakési ideologii lidských práv, která má být bičem Západu na jiné kultury.
Je pozoruhodné, s jakou snadnosti respektovaní autoři pomíjí skutečnost,
že od roku 1945 vznikl rozsáhlý korpus mezinárodních lidskoprávních dohod,
včetně těch, které stály u zrodu OSN.
Naši
kritici lidskoprávního atlanticismu nejspíš namítnou, že mocný Západ tyto
dohody zbytku světa jaksi vnutil. Jisté ovšem je, že existuje rozsáhlý lidskoprávní normativní fundus, který je
součástí mezinárodního práva! Když
někteří kritici píší s obdivuhodnou lehkostí „o naší současné lidskoprávní
katastrofě“, prováděné s pomocí prý jakési lidskoprávní lžiiodeologie, znamená to, že máme jednoduše
vyhodit mezinárodní lidskoprávní dohody i mezinárodní monitorovací a právní
instituce z nich vzniklé z okna?
Václav
Bělohradský vyzýval ve svém jednom textu, abychom o lidských právech
diskutovali čestně. S tím se dá souhlasit. V takovém případě ale
nelze účelově pomíjet některá fakta, ohýbat pojmy nebo si vybírat
z korpusu mezinárodního zákonodárství o lidských právech jen to, co se nám
hodí.
Právo, 24.9.2014