Existuje česká zahraniční politika?

Už nejenom opoziční pravicové
strany, ale i někteří komentátoři, které rozhodně nelze považovat za názorové
souputníky pravice, se začínají tázat, co je vlastně v současnosti
oficiální českou zahraniční politikou.

Což o to, kakofonie hlasů
v české zahraniční politice není ničím novým. Táhne se už od dob, kdy se
prezident Václav Havel ne vždy shodl na důležitých zahraničně-politických
postojích s vládami Václava Klause či později s opozičně-smluvní
vládou Miloše Zemana.

Právě během opoziční smlouvy
v letech 1998 až 2002 měla česká zahraniční politika až čtyři různé, ne
vždy spolu názorově souznící zdroje: prezidenta Havla, premiéra Zemana,
předsedu Poslanecké sněmovny Václava Klause a ministra zahraničí Jana Kavana.
Nicméně až do odchodu Havla z Hradu platilo, že zejména západní země
považovaly kvůli jeho mezinárodní autoritě za určující jeho postoje.

Později se Klaus, už coby
prezident, dostával do opakovaných střetů se sociálně demokratickými premiéry,
zejména s politicky silným Jiřím Paroubkem. Střety se týkaly zejména
postojů k Evropské unii.

Dokonce ani období, v němž
vládly pravicové vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase, zatímco prezidentem byl Klaus,
nebylo časem bůhvíjaké harmonie. Jiskřilo to opakovaně zejména mezi ministrem
zahraničí Karlem Schwarzenbergem a Klausem, a to nejen v názorech na EU,
ale třeba i v postojích vůči konfliktu Ruska s Gruzií.

Hluboký příkop také existoval
mezi Klausem a ministrem pro životní prostředí a předsedou koaliční Strany
zelených Martinem Bursíkem. Názory na Rusko dělily dokonce i vládní politiky
z ODS a Klause.

Mohlo by se tedy zdát, že
současná vláda jen těžko může zmatek v české zahraniční politice překonat.
Jenže právě tato vláda má tu smůlu, že je konfrontována s největší krizí
na evropském kontinentu od roku 1989 v podobě rusko-ukrajinského
konfliktu. Což o to, velkou evropskou krizí byl i krvavý rozpad bývalé
Jugoslávie, jenže ten proti sobě nepostavil tak zřetelně dva největší soupeře
z dob studené války.

V konfrontaci
s rusko-ukrajinským konfliktem se česká zahraniční politika
v podstatě zhroutila. Ačkoliv premiér Bohuslav Sobotka ujišťuje, že
zahraniční politika je srozumitelná ve svých hlavních cílech, kterým je aktivní
směřování do integračního jádra EU a naše spojenecké závazky v rámci NATO,
a že jsme svědky výrazného zlepšení po období chaotického
zahraničně-politického působení Nečasovy vlády, skutečností bohužel je, že
udělat si v současnosti názor na to, co česká zahraniční politika vlastně
reprezentuje, je ještě těžší než během předešlých vlád.

Lze začít novým osazenstvem
Černína, v němž se na jedné straně ministr zahraničí Lubomír Zaorálek
vyjadřuje vůči rusko-ukrajinskému konfliktu i vůči Islámskému státu ve shodě se
západními spojenci, ale ve vztazích s Čínou sleduje superpragmatickou
linii, oproštěnou od toho, co jeho náměstek Petr Drulák zkritizoval jako
agresivní „lidskoprávní atlanticismus“, který prý razil  Havel.

Zároveň se Zaorálek zatím
nevymezil proti teoretickým výbojům svého náměstka ve vztahu k dalšímu
fungování středoevropské spolupráce. Drulákův nový koncept Střední Evropy přitom
reprezentuje významný posun: zdá se méně akcentovat atlantické Polsko, a tedy
potažmo i Visegrádskou skupinu, zatímco chce posílit spolupráci kupříkladu
s vojensky neutrálním Rakouskem.

Střet mezi atlanticismem, který
svými praktickými postoji v současných krizích  reprezentuje Zaorálek, a jistým odklonem od
atlanticismu, který reprezentuje Drukák, ovšem není jen záležitostí MZV.

Zatímco Zaorálek mluvil při své
právě skončené cestě do New Yorku o Rusku jako o agresorovi, a zatímco jeho
předešlá prohlášení ohledně sankcí vůči Rusku ukazují, že „drží basu“ se
spojenci, premiér Sobotka zastává postoj, který jedna nedávná petice proti postojům
vlády v rusko-ukrajinském konfliktu popsala slovy „ani ryba, ani rak“.

Sobotka sice tvrdí, že Česká
republika jasně odsoudila agresivní postup Ruska vůči Ukrajině, ale
v ukrajinské krizi vláda prý také musí hájit naše národní zájmy
v oblasti bezpečnosti a hospodářství. Bylo by prý chybou vyklidit dlouho
budované trhy v Rusku.

Problémem ovšem nebyla snaha
vlády hájit národní zájmy.  Problémem
bylo, že Sobotka obecně zpochybňoval sankce vůči Rusku a avizoval český záměr
nesouhlasit s některými dalšími sankcemi přes média, takže zbytečně
přispěl k obrazu neloajální země.

To samé udělal, když se před
časem začalo v teoretické rovině mluvit o možnosti umístit základny NATO
na území některých států ve středo-východní Evropě. Aniž by nám je někdo
konkrétně nabízel, Sobotka dopředu takovou ideu odmítl.

Leckdo se může ptát, proč si
takto zdánlivě amatérky počíná. Odpověď je, že jeho vyhlášení jsou ze všeho
nejvíc namířena na voliče ČSSD. V tomto směru se tedy v zahraniční
politice v podání nejprve pravicového a nyní levicového premiéra nic
nezměnilo.

Zatímco Nečas dokázal držet celou
EU v otázce některých nových smluv jako rukojmí kvůli situaci ve vlastní
ODS a strachu z Klause, Sobotka veřejně zpochybňuje jednotné postoje EU
vůči Rusku nebo neexistující nabídky NATO, protože má ve vlastní straně silnou
postkomunistickou lobby.

Samostatnou kapitolou je pak prezident
Zeman. Ten se v době, kdy si západní spojenci lámou hlavu, jak donutit
Rusko k respektování mezinárodního práva, klidně v roli prezidenta zúčastní
konference na Rhodu, kterou pořádá Vladimír Jakunin, blízký spojenec Vladimíra
Putina a dlouholetý agent KGB. Na této konferenci český prezident vyzývá ke
zrušení sankcí.

Abychom nemluvili jen o Rusku,
lze si poskládat nesourodou mozaiku názorů předních českých
politiků i ve vztahu k boji Západu s Islámským státem.

Zatímco Zaorálek zní jako
jestřáb, který jako první nabídl českou munici Kurdům, a v New Yorku Američany
ujišťoval, že Česko je součástí širší koalice v boji proti IS, Sobotka
nedávno prohlásil v odpovědi na otázku, zda Česku nehrozí kvůli jeho
angažmá v tomto konfliktu teroristické útoky, že oficiálně součástí
Američany vedené koalice nejsme.

Jsem tedy, nebo nejsme? Anebo je
kouzlo správné odpovědi ve slůvku „oficiální“? A uchrání nás to před případnými
teroristickými útoky?

Obzvláště proto, že z Hradu
zní naopak na adresu islamistů o poznání tvrdší slova než na adresu Ruska.
Zatímco ruská agrese na Ukrajině je prý jen taková chřipka, islámský stát je
rakovina, pravil vrchní velitel ozbrojených sil během ruské konference na
Rhodu. V minulosti označil islámský svět za „anti-civilizaci“.

 Z postojů vrcholných českých
představitelů si prostě lze u nás doma vybírat jako v supermarketu.
S takovouto „zahraniční politikou“ ale není překvapením, že Česká
republika nemá od časů Havla v zahraničně poltických otázkách téměř žádnou
váhu. Nikdo v zahraničí se v ní totiž nevyzná.

Novinky, 29.9.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..