Není jistě náhoda, že nemalou
mezinárodní pozornost a uznání kritiků vyvolala v uplynulém roce hned dvě
umělecká díla, která se zaměřila na oslavu lidské bezvýznamnosti: film
italského režiséra Paola Sorrentina Velká
nádhera a poslední román Milan Kundery Svátek bezvýznamnosti. (Sorrentinovu
filmu byl věnován Salon č. XXX a Kunderovu románu esej P. Druláka v Salonu
č. XXX. – pozn.red.)
Sorrentino vykresluje pocit bezvýznamnosti
jako jistou formu moudrosti, kterou
svým smířením s plynutím času a „marností všeho“ ztělesňuje stárnoucí
známý novinář a svého času nadaný spisovatel Jep. Jeho vědomá rezignace na „významnost“
je presentována v kontrastu s nádhernými, ve věčném plynutí času ale také
pomíjivými kulisami Říma a zároveň se zvláštní namyšleností – ve
vlastní zdánlivé významnosti se topící, ale ve skutečnosti zcela prázdné a pokrytecké – společenské
smetánky, v níž se tento bonviván pohybuje.
Vyznění filmu je nostalgické. To,
co dává našemu životu nějaký význam, možná dokonce smysl, může být jen jeden
určující okamžik velké lásky, který jsme si, jako kdysi Jep, nechali kvůli
zbabělosti či nedostatku prozíravosti protéct mezi prsty. Propásneme-li takový
určující okamžik coby možný dotyk s Bohem, zbývají už jen kulisy. Třeba
nádherné a opojné, ale zároveň prázdné. Jako ty římské ve Velké nádheře.
Kunderův přístup je, jak u něho
bývá zvykem, spíše ironický. Zabývá se dvěma podobami bezvýznamnosti. Jednou je
Tlachal, tedy člověk, který se životem prožvaní, aniž by kdy myslel hlouběji,
pod povrch věcí. Takový Tlachal může být stejně jako Sorrentinův Jep roztomilý
bonviván, ale také zcela nudný patron, který si – na
rozdíl od intelektuálně nadaného Jepa – svou
bezvýznamnost neuvědomuje.
Tlachal je symbolem všech těch, kdo
životem „bezvýznamně“ projdou bez větších stop, nikdo je nebere příliš vážně,
ale oni sami jsou často přesvědčeni o své společenské oblíbenosti. Jeho protikladem
je Narcis, jehož marný střet s bezvýznamností Kundera studuje na postavě
Stalina.
Kunderův Stalin vidí svět jako
objekt své vůle, který může libovolně tvarovat. Svět má být odrazem jeho
samého, jeho významnosti, ale nakonec připouští, že kvůli omezencům, kteří ho
obklopují, selhal. Svou nadřazenost tak praktikuje v podobě méně či více krutých
žertů na úkor druhých či jejich ponižováním. V závěru románu si pak autor
pohrává se Stalinem coby komickou postavičkou, pobíhající zmateně po pařížském
parku.
Nebyl
by to Kundera, kdyby neuvažoval nad tím, zda toto komické představení
bezvýznamnosti muže, který byl jako každý Narcis přesvědčen o své jedinečnosti
a který je pro mnohé dodnes postavou krutě
významnou, není polohou, v níž se i Stalinovi dostává nakonec jisté
lidskosti.
xxx
Bezvýznamnost jako filosofická
kategorie se objevuje teprve s nástupem modernity. V předmoderních
kulturách měl téměř každý jedinec nejen organické místo v rodině, rodu
nebo kmenu, ale jeho význam byl také určován přesahem k transcendentnu.
V monoteistických
náboženstvích, v křesťanství nejprominentněji, se má smysl našeho života
vyjevit až po smrti. Ve víře existují dva základní předpoklady: za prvé existence
každého jedince má ve vyšším řádu věcí nějaký
smysl, a nemůže být tudíž bezvýznamná. Za druhé, pokud se budeme řídit
určitými morálními imperativy a věřit v Boha, dojdeme spasení na věčnosti.
Prožívat vlastní existenci jako
bezvýznamnou, anebo naopak tuto zdánlivou bezvýznamnost popírat společenským
statusem, mocí, majetkem atd. bylo v křesťanství v jeho čisté podobě de
facto hříchem. „Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“, zní slavný
biblický výrok.
Po
nietzscheovské „smrti boha“ se pro velké části sekulárních společností
předmoderní chápání vlastního významu ve světě skrze boží plán zhroutilo. Význam lidské existence se začal hledat jinak:
skrze společenské uznání, moc, majetek, tvůrčí výkony… Jenže ve světě bez Boha,
bez příslibu jiné existence coby účasti na Bytí, kdy nám bude vyjeven smysl „všeho“,
se bezvýznamnost existence, která definitivně končí naší smrtí, po níž
následuje už jen Nic, stále znovu vrací v nejrůznějších podobách.
Jean-Paul Sartre coby vůdčí postava
existencialismu, jenž byl reakcí na tuto bezvýznamnost lidské existence ve
světě bez Boha, ztvárňuje v románu Nevolnost
svět zasažený pocitem bezvýznamnosti v postavě Antonia Roquentina. Ten v jedné
pasáži románu říká: Vše je bezdůvodné, tento park, toto město i já. Když se
stane, že si to člověk uvědomí, zvedne se mu žaludek… Všichni, jak tu jsme,
jíme, pojídáme, popíjíme, abychom uchovali svou vzácnou existenci, a přitom
není žádný důvod proč existovat… Jsem udiven životem, jenž mi byl dán… dán pro
nic.
xxx
Ještě před
Sartrem a dalšími existencialisty se ovšem vynořoval jiný druh úzkosti spojený
s bezvýznamností. Má-li to být nyní lidská společnost, kdo
v zastoupení Boha osvědčuje naši významnost, je moderní společnost vůbec
dostatečně „lidská“ na to, aby význam jedinců v ní existujících dokázala ocenit?
Anebo jsou moderní společnosti jen mašinériemi, v nichž se významnost a
bezvýznamnost bezduše prolínají? Už Franz Kafka viděl v moderní
společnosti především odlidštěnou mašinérii, která bez milosti a jasného smyslu
může zcela náhodně semlít a zničit každého, stejně jako Josefa K. V románové
formě tak popsal to, čemu později Hannah Arendtová dala v jazyku filosofie
jméno banalita zla.
Zlo
v moderních společnostech může být masově provozováno jako jakýsi vedlejší
produkt byrokratického samopohybu – bez zřejmého účelu či emocionální účasti.
Produkce zla, které neguje význam existence, se stala jen jedním z různých
druhů práce. Je přitom úplně jedno, zda se tento byrokratický provoz zaštiťoval
v praxi ideologiemi, jako byl nacismus nebo komunismus.
Skutečným hybným
principem masového ničení lidských životů coby bezvýznamných se stal
v moderních společnostech jistý druh nihilismu, který souvisí
s pocitem, že lidský život končící tak jako tak smrtí, po níž přichází
Nic, nemá ve skutečnosti žádný smysl. Lidské životy lze tak používat ve hře
mocných a bezmocných, významných a bezvýznamných jako pouhý materiál, který lze
po miliónech utrácet ve válkách, koncentračních táborech, gulazích nebo
revolucích.
Marxisté mluvili
o jistých aspektech tohoto jevu jako o odcizení. Hannah Arendtová
analyzovala osamocení a bezvýznamnost moderního člověka coby nevyhnutelný
výsledek masových produkčních procesů. Je-li člověk zredukován na pouhou
funkci ve jménu zisku, provozu nebo pokroku, je opakovaně konfrontován se
svou bezvýznamností.
A ačkoliv
moderní doba nabízí celou řadu osobních ideologií, které této zřejmé
bezvýznamnosti mají dodávat jakýsi význam, často tyto strategie zvýznamňování
bezvýznamného selhávají. V západní modernitě se tak ujímá pojem „krize
středního věku“, což označuje stav, v němž člověk, obvykle mezi
čtyřicítkou a padesátkou, z různých důvodů zjišťuje, že jeho dosavadní
existence byla více či méně bezvýznamná.
Jelikož západní
civilizace vytěsnila spolu s Bohem i smrt jako prožívaný horizont, je „krize
středního věku“ často prvním větším střetem moderního člověka s vědomím
vlastní konečnosti. V konfrontaci s vlastním dosavadním fungováním
v různých druzích v podstatě bezduchého provozu, které jsou
pro moderní společnost typické, přichází panika z bezvýznamnosti.
xxx
Této panice není
snadné uniknout, ani když nejsme jen jednou z mnoha typických částeček
současných druhů odlidštěného provozu: civilizačního, korporátního, byrokratického
nebo třeba pop-kulturního.
I lidé, kteří
dosahují v různých oblastech mimořádných výkonů a kteří jsou společností
opakovaně stvrzováni jako významní, nikoliv tedy bezvýznamní, narážejí
v sekularizované společnosti na otázku smyslu toho všeho. Jaký
smysl bude mít mé dnešní postavení autora významných děl, vynálezce, mocného
politika nebo třeba všeobecně uznávaného odborníka za sto, neřku-li za tisíc
let?
Ve hře Petera
Schaffera a pak i filmu Miloše Formana Amadeus se toto dilema vyjevuje
v plné nahotě. Společensky významný Salieri touží po hudebním nadání společensky
a majetkově strádajícího Mozarta, skrze nějž – v očích Salieriho nízkého a
takové milosti nehodného – promlouvá v jeho hudbě Bůh. Salieri proti
Mozartovi intrikuje, nepřímo způsobí jeho smrt, ale nakonec je tím bezvýznamným
on, zatímco slavným a významným pro další generace zůstane Mozart. Film ale končí
obrazem masového hrobu, do něhož je Mozart pohřben a v němž se symbolicky
zviditelňuje i jeho vlastní bezvýznamnost z hlediska věčnosti ve větě
bez Boha. Vždyť kdyby Bůh existoval, jak by mohl dopustit, aby jeho hlas
v tomto světě skončil v hrobě pro bezejmenné?
xxx
Arendtová
poukázala na bezvýznamnost a osamocení, které způsobuje dnešní masová
společnost tím, že lidé jsou zredukováni na funkce různých druhů provozu,
jako na jeden z předpokladů totalitních režimů. Nejen proto, že samotné
totalitní režimy v podstatě redukují vše na svou vlastní funkci, a že tedy
od fungování v průmyslovém nebo korporátním provozu není k fungování
v podobě kolečka totalitní společnosti až tak daleko, ale také proto, že s fungováním
v podobě de facto bezvýznamného kolečka jakéhokoliv provozu dokážeme
žít jen na základě nějaké falešné osobní ideologie.
Kariérní postup,
status uvnitř firmy i vně, plat či majetek – a od nich odvozená míra i kvalita
konzumu – jsou nejčastějšími osobními ideologiemi, kterými přehlušujeme svou bezvýznamnost.
Když pak nastoupí falešná ideologie s celospolečenským dosahem, která je
základem totality, není těžké se jí přizpůsobit, pokud nejsme schopni proti ní
postavit vědomí nějakého smyslu.
Hledání takového
smyslu je ale v moderních společnostech stále složitější. Čím
mocnější a bohatší je společnost jako celek, tím více jako by narůstal pocit
bezvýznamnosti a vidina smyslu postrádá jasnější kontury.
Ideologie
individualismu, která nás ve svých kýčovitých podobách přesvědčuje o tom, že je
každý naprosto jedinečný a jeho úspěch záleží jen na něm, se pak opakovaně
střetává s vystřízlivěním, které je o to silnější, oč mohutnější je
pomyslná stěna, kterou nám informační a konzumní společnost staví do cesty při
případném přemýšlení nad tím, co v životě bez transcendence je vlastně ten
kýžený „úspěch“.
Vědecko-technická
civilizace dokonce zachází tak daleko, že dobrovolný odchod ze života, který
pro řadu lidí může postrádat v sekularizovaném světě smysl, kriminalizuje.
České dráhy až do nedávného zrušení takové praxe požadovaly po pozůstalých náhradu škody způsobené
sebevrahem jejich technickému zařízení!
xxx
Částečně proto,
abychom clonou mezi smyslem a nesmyslem neprohlédli, se už dnes od
časného mládí v (post)moderních společnostech pěstuje kultura narcismu,
kterou dnes představuje třeba prázdné tlachání na sociálních sítích. Pokoru
před transcendentnem (i třeba jen jako možností) vystřídal jako symbol vlastní
významnosti selfie, tedy digitální fotografie sebe sama, distribuovaná
prostřednictvím moderních technologií tak či onak velkému okruhu jiných lidí,
kteří se svým sdílením obrazů a tlachů snaží vytěsňovat naši skutečnou
bezvýznamnost. V této bublině sebepotvrzování skrze tlach a narcistní sebeportrétování
lze samozřejmě strávit celý život. Většinou ale v nějakém okamžiku
z této bubliny vypadneme, a pokud nepatříme k menšině věřících, je
před námi najednou smrt v podobě nicoty.
Tato nicota
jako osvědčení lidské bezvýznamnosti v sekulárním věku se drasticky vyjevuje
kupříkladu v románu Cormaca McCartyho Cesta nebo
ve filmu Larse von Triera Melancholie. V Cestě putuje otec
se synem světem zpustošeným neznámou katastrofou. Bůh z tohoto světa
zmizel, zbyla jen Cesta odnikud nikam, a na ní boj o holé přežití, přičemž se
stále znovu vynořuje otázka, proč v takovém světě žít.
V Melancholii
je bezvýznamnost lidské existence vykreslena v kontrastu s koncem
světa. Členové bohaté a společensky významné rodiny, stejně jako všichni
ostatní lidé, jsou konfrontováni ve chvíli blížící se srážky Země
s jinou planetou s okamžikem absolutního konce, se svou vlastní
smrti, ale i se záhubou celé lidské civilizace. Jediná postava, která přijímá
tento okamžik v klidu, je žena, která trpí těžkými depresemi – melancholií.
Náraz planety stejného jména do Země, který vše ukončí, jen potvrzuje její
dávno prožívané vědomí vlastní bezvýznamnosti, ba nesnesitelnosti vlastní
existence.
Konec Země, pojatý
ve filmu jako „velká nádhera“ svého druhu, stojí ve zvláštním kontrastu
k technicky mocné civilizaci, v níž se to hemží megalomany přesvědčenými
o své výjimečnosti a velikosti, kteří jsou stejnými šašky jako Kunderův Stalin
„z parku“.
Je možná symbolické,
že umělci jako Sorrentino nebo Kundera bezvýznamnost ve svých posledních dílech
de facto oslavují. Přijmout bezvýznamnost může vskutku být výrazem lidskosti
nebo moudrosti. Jenže není civilizace, která přijme jako „konejšivou“ tezi, že
ve věčném kosmickém řádu jsou naprosto bezvýznamní jak jedinci, tak i ona sama,
„u konce s dechem“? Civilizace, která než aby ve svém oslnění technovědou připustila,
že lidský rozum nedokáže objasnit smysl světa, nás stále více raději zaplavuje
hračkami všeho druhu, konzumem, přísliby o něco delšího života, virtuálními
obrazy a informacemi, které nejen nic podstatného nevysvětlují, ale jsou jen
jakousi „velkou nádherou“ bezvýznamnosti.
Právo-Salón, 2.10.2014