Věra Jourová
úspěšně prošla tzv. grilováním v Evropském parlamentu a zdá se, že už nic
nebrání tomu, aby usedla v křesle evropské komisařky, která bude mít na
starosti portfolio široce vymezené jako
„justice, spotřebitelská témata a rovnost pohlaví“. Zajímavější než skutečnost,
že Jourová uspěla, byla česká domácí diskuze okolo její kandidatury.
Ta totiž
zase jednou ukázala dosti propastnou míru ignorance, i v řadách českých
politiků, ve vztahu k tomu, co eurokomisaři vlastně dělají a koho zastupují.
Ukázala také, jak velký problém česká politika má, když se po ní žádá konsensus
v otázkách, které jakkoliv přesahují české partajní zájmy.
Už samotný
proces nominace českého kandidáta na post eurokomisaře se zvrhl do poziční
války mezi partajemi v rámci vládní koalice. Místo toho, aby se její lídři sešli za zavřenými dveřmi a pak
jednotně nabídli šéfovi Evropské komise Junckerovi dle jejich soudu
nejkvalifikovanějšího kandidáta, vyměňovali si navzájem vzkazy přes média. Tak
dlouho se nebyli schopni shodnout na společném kandidátovi z řad těch,
které jednotlivé vládní strany navrhovaly, až nakonec museli navrhnout Věru
Jourovou coby kompromis vynucený částečně tlakem z Unie a Junckerovou poptávkou
po ženských kandidátech.
Ve všem, co
se pak dělo okolo Jourové, byla Jourová tak trochu nevinně. Čeští politici si
dělali zálusk na nějaké ekonomické portfolio, ale přitom nominovali kandidátku,
která má právnické vzdělání a jejíž specializací je regionální politika,
nikoliv ekonomika. Když bylo zřejmé, že důležitý ekonomický post Češi nedostanou,
upřely se naděje právě k regionální politice, aniž by se bralo v úvahu, že
Česká republika má právě v této oblasti kvůli korupci a nekompetentnosti při
čerpání evropských fondů dost otřesnou pověst.
Jakkoliv si
Jourová v pozici ministryně pro místní rozvoj počínala poměrně kompetentně,
nikoho z českých politiků, zdálo se, netrápila otázka, proč by právě Česká
republika měla dostat portfolio, v němž v Evropě selhává.
Celá diskuse
o tom, jaký post by Jourová měla nakonec dostat, byla navíc vedena tak, jako by
eurokomisařka byla nějakým velvyslancem země v Bruselu. Eurokomisaři přitom od
okamžiku svého jmenování nesmí hájit zájmy žádné specifické země. Hájí zájmy
Evropské unie.
Reakce české
politiky a částí médií na grilování Jourové, spojené se spekulacemi, zda uspěje
či ne, pak v kontextu pomýleného přesvědčení, že komisař je takříkajíc „náš“, ze
všeho nejvíc připomínaly jakousi reportáž z fotbalového zápasu českého
národního týmu. Co kdyby naše Jourová neuspěla? Byla by to potupa České
republiky?
Málokdo si
přitom položil otázku, co udělala česká politika pro to, aby zemi reprezentoval
kandidát, o jehož výkon se není třeba strachovat. Takové konstatování není
přitom kritika Jourové. Ta za nic nemůže. V pozici příští možné eurokomisařky
odpovědné za oblasti, s nimiž má pramalou zkušenost, se ocitla především kvůli
zpackanému nominačnímu procesu doma, nikoliv zásluhou nějaké vlastní odborné
nebo politické méněcennosti.
Po zprávě,
že Jourová grilováním nakonec prošla, následovala nejenom úleva z toho, že
navzdory všem pochybením a pochybnostem naše kandidátka nakonec díkybohu „prošla“,
ale strhla také typická vlna politického
hašteření.
Politici si
navzájem vyčítají, kdo Jourovou podpořil více, kdo méně, nebo který z českých europoslanců
dokonce měl tu drzost ji nepodpořit vůbec. V nastalé politické vřavě mnohým
opět uniklo, že europoslanci zvolení v České republice, nemají za úkol hájit
české národní zájmy, ale ty unijní. Pokud někteří došli k názoru, že schválení
Jourové by zájmům Unie neprospělo, je to zcela legitimní.
To, že české
a evropské zájmy nemusí být totožné, a že v Česku zvolení europoslanci či Českem
nominovaní eurokomisaři od okamžiku, kdy se ujmou svých funkcí v evropských
institucích, neskládají účty primárně domácí politice, mnohým českým politikům ještě
pořád uniká. Je pochopitelné, že schválení či neschválení českých kandidátů do
různých evropských funkcí je otázkou národní prestiže. Jenže pokud nám o ni
tolik jde, měla by si česká politika být jistá, že nominuje do Evropy špičkové
reprezentanty, nikoliv lidi z lavičky náhradníků.
ČRo Plus, 8.10.2014