Některé mýty okolo výsledků komunálních voleb

Právě skončené komunální
volby svádějí mnohé analytiky a komentátory k jednoznačným závěrům typu
„přesvědčivé vítězství hnutí ANO“. Ve skutečnosti jsou výsledky voleb dosti
nejednoznačné.

Především je nutné
komunální volby analyzovat na různých úrovních: malých obcí, menších měst,
velkých měst a Prahy (kde měly celopražské volby i charakter voleb krajských).
Na každé této úrovni jsme byli svědky jiných přístupů voličů a z toho
plynoucích odlišných výsledků.

Zatímco na úrovni
malých obcí jednoznačně zvítězila sdružení nezávislých kandidátů a mezi
politickými stranami lidovci, v menších městech si vedle nezávislých a lidovců
počínala poměrně slušně i sociální demokracie. Ta zvítězila ve čtrnácti z
celkového počtu sedmdesáti dvou měst v kategorii měst od patnácti tisíc do
padesáti tisíc obyvatel.

Ve velkých městech
jednoznačně kralovalo ANO, které vyhrálo v osmi krajských městech a hlavním
městě Praze. Posbíralo nejvíce vítězství i v širší kategorii statutárních měst. 

Zato ČSSD
nedokázala vyhrát v žádném městě s populací nad sto tisíc obyvatel, a dokázala
vyhrát jen ve dvou z dvanácti měst v kategorii od padesáti tisíc do sto tisíc
obyvatel.

V přepočtu na
procentní body vyhrálo zásluhou úspěchu ve velkých městech celostátně ANO, ale
v součtu celostátně získaných mandátů skončilo až osmé. Porazily ho všechny
parlamentní strany, s výjimkou TOP 09.

Opravdu vítězství ANO?
Mluvit
tedy o vítězství ANO je problematické, neboť záleží na úhlu pohledu. V
symbolické rovině lze o vítězství ANO mluvit, protože úspěch hnutí ve větších
městech ukázal, že jeho kouzlo funguje nejen na úrovni celostátní politiky, ale
i mezi obyvateli velkých a středně velkých měst napříč republikou.

Jenže se zároveň
ukázalo, že to samé kouzlo buď nefunguje v menších městech a obcích, anebo že
ANO zatím nedokázalo vybudovat místní organizační struktury. Nelze se ale pak
nezeptat, proč tomu tak je.

Jistě k tomu
přispívá relativní novost hnutí, a lze jistě přijmout argument, že ANO s
postupem času asi pronikne i na nižší úrovně politiky. Lze ovšem též
argumentovat, že ANO na nižší úrovně zatím neproniklo, protože je to hnutí
kontrolované a vlastněné jedním mužem, který prostě nemůže být všude. 

Andrej Babiš byl
schopen dohlédnout na tvorbu kandidátek ve velkých městech, ale nebylo v jeho
silách dohlížet na kandidátky na nižších úrovních. ANO tam tedy buď vůbec
nekandidovalo, anebo nebylo schopné postavit lidi, za které by jeho vůdce mohl
alespoň nějak ručit.

I ve velkých
městech, kde ANO nakonec uspělo, zůstává otázkou, kdo jsou lidé, kteří za něj
kandidovali a v mnoha případech uspěli. Můžeme tisíckrát kritizovat tradiční
strany coby zkorumpované a zlenivělé, ale na jejich kandidátkách jsou lidé,
kteří prošli nějakým srozumitelným výběrovým procesem, včetně toho, že se hlásí
k určité politické ideologii.

V případě hnutí ANO
máme co do činění s lidmi, kteří často naskočili do rozjetého vlaku Babišova
úspěšného tažení bez jasného ideového profilu. Často prostě jen s vidinou
„zaručeného“ úspěchu ve výtahu k moci jménem Babiš. Stejně jako Babiš se vesměs
vymezovali proti tradičním stranám a opakovali formulky o odbornících i
nutnosti boje s korupcí. 

I proto budou
jakékoliv koalice s ANO v městech, kde uspělo, vysoce riskantní. O skutečných
záměrech i programu lidí zvolených za ANO prostě nikdo moc neví, což se může v
každé koalici s ANO rychle ukázat jako destabilizující faktor.

Mluvit o vítězství
ANO je problematické i proto, že v našem volebním systému je důležité nejen být
první na pásce, ale také mít koaliční potenciál. Hnutí, které otevřeně pohrdá
politickými stranami a kádruje je coby prý změny neschopné, může ale snadno
skončit v izolaci. 

Proč by se tradiční
strany měly nechat hnutím ANO urážet a kádrovat? Na úrovni radnic a magistrátů
přitom spolu klidně mohou spolupracovat strany s odlišnými ideologickými
profily. Pro tradiční strany tak může být mnohem důležitější než ideologická
příbuznost, když budou mít v koalici čitelné partnery. Což hnutí ANO rozhodně
není.

Sdružení pro města a obce
Zajímavým
fenoménem voleb byla i různá sdružení nezávislých. Ve skutečnosti se ve většině
případů nejednalo o nepopsané listy papíru, ale o lidi, kteří dříve působili v
politických stranách, s nimiž se z různých důvodů rozešli. 

Tato sdružení
vyhrála nejen v řadě menších měst i obcí, ale také v několika velkých městech,
včetně Hradce Králové, Karlových varů nebo Liberce. Někteří analytici je
přirovnávají k ANO, a dokonce sám Babiš tvrdil, že úspěch ANO otevřel dveře
těmto „apolitickým“ hnutím. 

Není to pravda. Na
rozdíl od ANO totiž nejsou různá městská a místní sdružení, která uspěla,
marketinkovým produktem jednoho velmi bohatého muže. Lidé, kteří je vedou, mají
nějakou místní historii, jejich pohledy na řízeních daných měst a obcí jsou
místním dobře známé. To se o řadě lidí zvolených za ANO nedá říct.

ČSSD prý doplatila na neshody
Jedním
z mýtů, kterého se chytlo i vedení ČSSD, je tvrzení, že strana prý neuspěla ve
velkých městech kvůli nejednotnosti a rozmíškám. Ty sice mohly hrát jistou
roli, ale ČSSD si lže do kapsy, pokud zúží důvody svého neúspěchu jen na
vnitrostranické neshody nebo naopak na obecná tvrzení, že v útlumu jsou všechny
tradiční politické strany, které byly v posledních letech prý příliš zahleděné
do sebe.

Zatímco jistá
revolta voličů proti zavedeným stranám dál trvá, skutečností je, že ČSSD
poztrácela přízeň obyvatel velkých a středně velkých měst, zatímco na nižších
úrovních se zásadní revolta proti této „zavedené“ straně nekonala. To je také
důvod, proč nakonec dopadla ČSSD v celkovém součtu hlasů i mandátů relativně
dobře, jakkoliv ve srovnání s rokem 2010 přišla o více než osm set mandátů.

Jenže tyto mandáty
ztrácela právě ve větších a středních městech — a to na úkor ANO. Vezmeme-li v
úvahu, že značnou část voličstva ANO tvoří zklamaní bývalí voliči občanské
pravice, a že navzdory jeho ideové rozmazanosti lze ANO charakterizovat jako
umírněnou populistickou pravici, je zřejmé, že ČSSD prohrává ve velkých i
středně velkých městech v obecné rovině s „pravicí“.

Tyto voliče lze
popsat jako mladší, vzdělanější a kosmopolitně orientované. Ve větších městech,
kam přicházejí za prací v nových odvětvích ekonomiky, začínají tvořit důležitou
voličskou skupinu.

ČSSD si tedy
potřebuje odpovědět na otázku, proč ji tito voliči nevolí. Jinými slovy: pokud
nenajde ČSSD cestu k tomuto voličskému segmentu a nechá ho napospas tradičním
pravicovým stranám i ANO, bude politicky dál chřadnout. 

 Spojovat politickou
budoucnost s postaršími voliči v malých městech, které lze charakterizovat jako
přívržence postkomunistické levice, je riskantní. Je to — i demograficky — část
společnosti na ústupu. Právě místní a městské volby ukázaly, že ČSSD nedokáže
oslovovat mladé lidi z „internetové“ generace.

ČSSD si nevystačí
ani se sváděním viny na obecný odpor vůči tradičním stranám. Lidovci jsou
tradiční strana, a přitom právě oni byli schopni konkurovat různým sdružením
nezávislých v počtu získaných mandátů, kde ostatně porazili i ČSSD. 

Jde tedy spíš o to,
aby si ČSSD jasněji definovala „parketu“, z níž oslovuje voliče. Ta
postkomunistická, z níž k voličům mluví nyní, se pomalu stává jevem minulosti,
mladé lidi vesměs odpuzuje.

Mýtus o prý ne tak neúspěšné pravici 
ODS i
TOP 09 se pokoušely interpretovat volební výsledky jako údajně žádný velký
neúspěch. Ve skutečnosti jsou jejich výsledky v proběhlých volbách potvrzením
téměř totálního krachu těchto stran.

Poztrácely nejen
tisíce mandátů i pozic na radnicích. I opticky potvrdily, že se jim nedaří se
odrazit ode dna. Důvody jsou přitom v obou případech částečně stejné, ale i
odlišné. 

Stejné jsou v tom,
že obě strany s sebou vlečou katastrofální dědictví Nečasovy vlády, a ODS též
dědictví Klausových let, aniž by byly ochotné se s ním kriticky vypořádat.
Dokud to neudělají a nepojmenují jasně chyby, od kterých se chtějí napříště
distancovat, budou politicky strádat.

Různé jsou v tom,
že zatímco ODS nemá v čele vůdce, kteří by dostatečně charismatičtí a
přesvědčiví, aby dokázali stranu vymanit z tradičního „odéesáctví“, které
většinu lidí irituje, a aby nastolili nový směr, TOP 09 má charismatické vůdce,
kteří jsou ale takříkajíc „profláknutí“.

Karel Schwarzenberg
politicky usychá, takže za stranu mluví Miroslav Kalousek. To je bezpochyby
nejsilnější osobnost současné tradiční pravice u nás, jenže osobnost obtížená
problematickou minulostí a tíhnoucí ke konfrontačním postojům. Strana přitom
má, na rozdíl od ODS, několik zajímavých osobností, ale nechala je „odejít“ do
Bruselu. 

TOP 09 také trpí
tím, že i dnes zůstává volební stranou, která nedokázala vybudovat husté a
efektivní organizační struktury napříč republikou. Má viditelnou, i když
problematickou dvojí hlavu (Schwarzenberg, Kalousek), ale nemá „tělo“. 

ODS má rozvětvenou
síť organizací, tedy poměrně robustní „tělo“, ale její „hlava“, ač momentálně
patří významnému profesorovi, je politická mdlá a nepřesvědčivá.

Výsledky
komunálních i senátních voleb ukázaly, že pokud obě strany poměrně rychle se
sebou něco neudělají, mohou možná ze scény úplně zmizet. Potřebují nějaký nový
impulz — a to jak v podobě nových tváří v jejich čele, tak v podobě „čerstvého“
programu, který by byl založen na kritické reflexi jejich minulých selhání.

Deník Referendum, 14.10.2014

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..