Po každých senátních
volbách se roztrhne pytel s úvahami nad tím, k čemu je nám vlastně Senát, když
k senátním volbám chodí v druhém kole méně než 20 procent voličů. Opakovaně
zaznívají kupříkladu názory, že by Senát bylo nejlepší zrušit. Anebo by prý
pomohla změna volebního systému z dvoukolového na jednokolový většinový systém.
Mluví se i o technicko-organizačních opatřeních, jako je pořádání voleb v jeden
den.
Pro tyto úvahy je
bohužel příznačné, že často míchají dohromady věci zcela zásadní a věci
podružné. Občas se zdá, že někteří jejich autoři nikdy pořádně nečetli ústavu.
Kupříkladu ke zrušení
Senátu by bylo zapotřebí ústavního zákona, který by musel být ústavní většinou
schválen samotným Senátem, který nemůže Poslanecká sněmovna v případech změn
ústavy přehlasovat. Opravdu si někdo vážně myslí, že ústavní většina senátorů
odhlasuje konec instituce, do které byli zvoleni?
Příliš by
nepomohl ani nápad uspořádat o existenci Senátu referendum,
protože Senát jen těžko schválí ústavní zákon o referendu, který by jeho zrušení umožňoval.
I proto jsou
příklady zrušení horních komor ve světě vzácné. Stalo se to například ve
Švédsku, Dánsku, ve Venezuele, na Novém Zélandě, a v několika provinciích Kanady.
Jenže ve většině těchto zemí se to podařilo, jen když byla senátorům nabídnuta
nějaká—ne úplně nevýznamná—protihodnota, nebo v rámci přijímání úplně nové
ústavy.
Kupříkladu ve Švédsku
byla senátorům výměnou za souhlas se zrušením horní komory zaručena vysoká doživotní
renta. Takové řešení si ovšem může dovolit bohatý stát, jako je Švédsko. V
Česku by narazil nepochybně na odpor.
Raději než mudrovat o
zrušení Senátu bychom tedy měli vážně uvažovat o tom ,co je příčinou toho, že
ho voliči vidí jako nedůležitý. K těmto důvodům dozajista patří jeho
poměrně slabé pravomoci, jakož i skutečnost, že není organicky navázán na
regionální rozdělení země. Ve většině zemí jsou přitom horní komory buď
pozůstatkem stavovského uspořádání, jako je Sněmovna lordů ve Velké Británii, anebo
senátoři reprezentují nižší územní celky v rámci jednotlivých zemí.
Potíž
s posílením pravomocí Senátu spočívá v tom, že zatímco jeho zrušení
by neodhlasoval sám Senát, výrazné posílení jeho pravomocí zase neodhlasuje
Poslanecká sněmovna, neboť posílení Senátu nelze dosáhnout bez faktického
oslabení Sněmovny. Jsou to spojité nádoby.
Pokud by se jednou
přepisovala celá naše ústava, lze si představit, že by mohl být Senát
organičtěji navázán kupříkladu na regionální rozdělení země. Kupříkladu tak, že
místo 81 obvodů vytvořených bez zřejmé logiky by každý z krajů reprezentoval
určený počet senátorů. Tím by se také poněkud zrovnoprávnily malé kraje
s velkými.
Změna volebního
zákona z dvoukolového na jednokolový je poněkud více realistická než již
zmíněná radikální řešení, ale tato změna, ani některé další uvažované změny
volebního systému používaného pro volbu Senátu, by nikterak nezvýšily význam Senátu
v ústavním systému.
Nejjednodušším řešením,
které by nejspíš zvýšilo volení účast, by tak bylo pořádání voleb v jednom
dni, nejlépe ve dni pracovním., což je model použitelný i pro ostatní druhy
voleb. Pokud by se voličům zároveň výrazně usnadnila možnost volby
v místech, kde pracují, voličská účast by nepochybně stoupla. Místo snění
o radikálních řešeních by se tedy měli zákonodárci i vláda možná pokusit
nejprve o tento malý krůček.
ČRo Plus, 22.10.2014