Oranžový rosol

Česká strana sociálně
demokratická stále více připomíná jakousi rosolovitou politickou hmotu bez
jasných kontur a ideové páteře. Formálně je levicovou stranou, ale už tato její
údajná levicovost je zvláštním způsobem rozmlžená.

Strana má program ,
který jistě klade větší důraz na sociální jistoty, než tak činí kupříkladu
strany bývalé pravicové vlády, popřípadě hnutí ANO, ale neformuluje své cíle v jazyku
srozumitelného „světonázoru“, ale jen nejrůznějších—reálných i méně reálných—malých
i větších slibů.  

Voličům pak přičinlivě
jim účetnicky vypočítává , kolik procent slibů už údajně najdou v kolonce
„splněno“.V tomto upachtěném shonu za uspokojováním „našich voličů“ se
nedostává na podstatnou debatu o tom, co by v dnešním světě měla moderní
levice být,  anebo zda chce ČSSD vůbec
být něco víc než  jen slibotechna pro určitý segment voličů.

Voličstvo strany tak tvoří
stále více převážně sociálně znejistění starší lidé z malých měst a
vesnic. Pro mladé a vzdělanější  městské
voliče je strana, v níž se nevede žádná podstatná diskuse o její identitě
a zásadnějších tématech, která hýbou současným světem, zcela nepřitažlivá.

Není divu, že taková
strana dostává na frak i od politického hnutí, které je ve své podstatě ještě
rosolovitější—tedy téměř zcela bez programu a jasných vnitřních struktur. Ale
které má alespoň lídra, jemuž celá ta hrouda politické huspeniny jménem ANO prostě patří, a on s ní–nu
„ANO“–všechno prostě zařídí, aniž by
se tvářil, že má nějakou politickou ideologii a že potřebuje vnitrostranickou
demokracii. Potřebuje jen kompars.

Ale vraťme se
k ČSSD. Ve straně bez jasné ideové osy jsou nesrozumitelné i její vnitřní
spory. Co vlastně v ČSSD ideově
reprezentují její různé znesvářené skupiny? Když strana propadne ve volbách ve
velkých městech, je tomu prý tak proto, že se v nich hádali jacísi straničtí
funkcionáři. Anebo proto, že tradiční strany prý jsou příliš zahleděné do sebe,
což je třeba nějak změnit.

Jak se ale strana,
která programově připomíná hroudu aspiku, může rozhlédnout okolo sebe a někam
viditelně směřovat? S pomocí jakých programových cílů a srozumitelných
idejí se vymaní z malých i větších politických kšeftů na lokální i
centrální úrovni a z politické kultury odškrtávání údajně splněných slibů
„našim voličům“?

Není divu, že taková
strana bez názoru je velmi znejistěna tváří v tvář jakékoliv větší
mezinárodní krizi, která přesahuje hranice domácí politiky. Ať už přijde řeč na
sankce vůči Rusku, politiku NATO, vztahy s Čínou nebo prosazování lidských
práv, její představitelé pokaždé reagují jako politický rosol, který se chvěje nejistotou,
což se snaží zastírat často chatrnou teoretickou nadstavbou. A jelikož stojí
v čele vlády, působí na mezinárodní scéně jako taková chvějící se
huspenina i Česká republika.

V soutěži se stranami
a hnutími, které buď mají silného vůdce, jenž má prostě na všechno odpovědi, nebo v soutěži se stranami, které
se zaměřují na témata hýbající světem nastupující internetové generace, nemá bohužel
strana, která zamrzla na úrovni jakési odborové organizace pro demograficky se
zmenšující postkomunistickou levici, velkou šanci se vzpamatovat.

Před několika lety se
pokusila o debatu o „modernizaci“, která navzdory své nedostatečnosti přece jen
umožňovala rozlišit různé tábory v ČSSD na základě střetu idejí, popřípadě
střetu technologů moci bez idejí a politiků, kteří se nad otázkami moderní
levice  přece jen nějak zamýšleli. Jenže
po loňském mocenském střetu ve vedení strany vzaly tyto vnitřní ideové siločáry
za své a z ČSSD se stal jakýsi oranžový rosol. Má  přitom štěstí, že rosol jménem ANO zatím chutná
zejména bývalým voličům pravice.

Novinky, 21.10.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..