Jak rehabilitovat národní stát

V poslední době často
slyšíme, že v procesu globalizace ztratila politika národních států
kontrolu nad ekonomikou a financemi ve prospěch nadnárodně fungujících trhů.
Jelikož prý proces globalizace nyní narazil na své limity, naskýtá se příležitost
národní státy rehabilitovat a vzít si kontrolu nad politikou i ekonomikou zpět.

Ve skutečnosti je velmi těžké
najít pro „deglobalizaci“, jak se módně označuje údajný ústup globalizace,
empirické důkazy. Nadnárodní korporace neovládají o nic menší část světové
ekonomiky než před několika lety. Pokračuje i koncentrace bohatství v rukou
nepočetné globální oligarchie.

Planetární toky kapitálu,
ignorující hranice národních států, se nijak nezmenšují. Dál roste i množství
peněz uložené firmami v daňových rájích mimo hranice států, v nichž
primárně podnikají. Neklesá nijak ani únik dividend ze zemí, v nichž
podnikají nadnárodní společnosti.

Dál také roste zadlužení států a
firem, přičemž naprostá většina těchto dluhů není vůči občanům vlastních států,
ale vůči nadnárodně fungujícím finančním institucím a jiným zemím. I tento
rostoucí propletenec dluhů přitom vzájemnou závislost aktérů na globální úrovni
zvyšuje, nikoliv snižuje.

Současná Čína je kupříkladu
zásluhou své neobyčejné likvidity jedním z největších držitelů
obligací—tedy dluhů–jiných zemí. Postavení dominantního kreditora ji ovšem
činí zranitelnou stejně, jako kdyby byla sama dlužníkem. Pokud by ekonomicky
padly země, jejichž „dluhy“ v podobě obligací koupila, padne taky. Také růst
jejího bohatství závisí při velikosti čínského vnitřního trhu na zdraví
ekonomik, kam nejvíce vyváží, jakož i schopnosti zemí, jejichž dluhy Čína
„vlastní“, dluhy splácet.

Neexistují také žádné zásadní
náznaky, že by ustupovala technologická, vědecká a komunikační globalizace. A
navzdory potížím, které vidíme v evropské integraci, se rozjela celá řada
dalších nadnárodních integračních projektů.

Jedním z nich je
Transatlantická dohoda o volném obchodu, která, pokud vstoupí v platnost,
vytvoří nejen zónu volného obchodu mezí EU a USA, ale bude i impulzem pro
jejich vzájemnou politickou integraci.

Politici a analytici, kteří v této
situaci vyzývají k rehabilitaci národních států, tedy k jakési
„renacionalizaci“ politiky i ekonomiky, tak v podstatě jen sní
nerealistický nacionální sen. Všechny tyto výzvy přitom spojuje naprostý
nedostatek návodů, jak renacionalizace
docílit
.

Politici v národních státech
mohou bušit pěstmi do stolů a požadovat, aby se nadnárodní kapitál podřídil
jejich pravidlům hry. Jenže když to přeženou, kapitál odejde tam, kde jsou k němu
politici vstřícnější. 

Je zde jeden zásadní paradox.
Ano, renacionalizace politiky s pomocí pevnější národní kontroly nad
ekonomikou by se dalo docílit, kdyby se většina národních států domluvila, že
bude postupovat koordinovaně.
Kupříkladu, že nedovolí daňové ráje, repatriaci zisků za svoje hranice, obcházení
pracovně právních i ekologických standardů nadnárodními korporacemi, či zjevné
formy uplácení domácí politiky velkými „nadnárodními“ penězi.

Jenže taková domluva je zase jen formou nadnárodní politické integrace. A
ta může fungovat jen za předpokladu, že ji budou koordinovat a řídit nějaké
nadnárodní politické instituce. 

 Jinými slovy, jistá emancipace
národních států není paradoxně možná bez nějaké formy globální politické správy. Ti, kdo tvrdí, že si lze rehabilitaci
národních států vydupat ze země na národní úrovni líbivými hesly, tak jen
zbytečně odvádějí pozornost od toho, jak globalizovaný svět skutečně funguje.

Právo, 26.10.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..