Rozhovory poskytnuté v minulých
dnech prezidentem Václavem Klausem a současným prezidentem Milošem Zemanem
vzbudily velké pozdvižení.
Klaus se pustil ostře do svého
předchůdce Václava Havla, jehož označil za reformního komunistu. Zeman zase ve
svých Hovorech z Lán nešetřil vulgarismy a urážkami na adresu „pražské
kavárny“.
Političtí komentátoři, kteří se pustí do
seriózní analýzy obsahu obou rozhovorů s tím, že se budou chtít nějak utkat
s myšlenkami v nich obsaženými, se dopustí velké chyby. Oba rozhovory
totiž patří do kategorie těch, z nichž se něco podstatného dozvídáme
primárně o lidech, kteří je poskytli, nikoliv o tématech a lidech, kterými se
v rozhovorech zabývali.
Pokud by v tomto kontextu měl někdo
takové rozhovory analyzovat, přísluší to psychologům, nebo dokonce možná
psychiatrům.
Klausův rozhovor je v podstatě jen křečovitou
snahou nějak rehabilitovat jeho pošramocenou pověst, podsunout veřejnosti jak „správně“
vnímat jeho historický odkaz, a
upoutat na sebe pozornost. Přehnané výroky na adresu Havla, či řeči o tom, že
mu právě Klaus nemůže nikdy cosi odpustit, mají s Havlem společného jen
tolik, že Klaus vnímá svoje místo v historii jako výsledek převažování
dvou misek vah, kde na jedné stojí Havel a na druhé on.
S tím, jak Klausova politická
hvězda pohasínala a veřejnost o něj ztrácela zájem, Klaus postupně přitvrzoval
ve svých různých vyjádřeních. Kupříkladu na adresu Evropské unie. Média to po
jistou dobu lákalo, ale i přehánění se časem omrzí, takže zájem o Klause,
zejména po jeho odchodu z funkce, prudce opadl.
Klausovo bezhlavé kopání do Havla svědčí
nejen o jeho komplexu vůči Havlovi, ale je také vlastně pro Havla lichotivým
dokladem toho, že když už Klaus neví, jak a čím se ještě zviditelnit, obuje se
právě do Havla. O Havlovi se z Klausových výpadů nedozvíme nic pravdivého
a podstatného, ale zato se leccos dozvídáme o Klausovi.
Jeho rozhovor je tedy ze všeho nejvíc
sebeportrét, ač si to on sám možná neuvědomuje.
Pro psychology se zde nabízí spousta zajímavého materiálu.
Zemanův rozhovor patří do stejné
kategorie. Jeho hysterické útoky na „pražskou kavárnu“ vlastně jen vyjevují jeho
jakýsi komplex vůči ní. Ač tvrdí, že na uznání (pražských) intelektuálů mu
nezáleží, jeho urážky na jejich adresu (stejně jako opakované urážky na adresu
médií) prozrazují, že mu nedostatek uznání ze strany těchto kruhů vadí. Kdyby
mu nevadily, ignoroval by je.
Psychologům se ale nabízí nejzajímavější
materiál ke studiu v podobě Zemanových vulgarit a slovní agresivity.
Prezidentova neschopnost se kontrolovat, ba možná přímo nezkrotné puzení urážet
a používat sprostá slova, nabízejí celou škálu výkladů známých z psychologické
literatury—od rozpadlé osobnosti, poznamenané alkoholismem, až po nejistotu
skrývající se za fasádou zdánlivé suverénnosti.
Člověk často přechází do zuřivých útoků,
doprovázených slovní agresí, když v hloubi duše ví, že nemá pravdu, ale
chce svůj postoj stůj co stůj obhájit. I tento duševní mechanismus je ale námětem
pro psychologickou analýzu, spíše než pro analýzu politickou.
Na závěr lze učinit ještě dvě poznámky.
Poznámka první: stejně jako má Klaus
potřebu se srovnávat s Havlem, v Zemanovi, zdá se, zůstalo jakési trauma
z prezidentského klání ze Schwarzenbergem. Proč právě jeho podporovala ona
„pražská kavárna“, když byl součástí profláknuté Nečasovy vlády? Proč právě on
může beztrestně používat slova jako „h…o“?
Inu, i to je věc pro psychology. Jsou
lidé velmi vážení a inteligentní, kteří občas používají neslušná slova, ale činí
tak s jistou nonšalancí a vtipem. I Havel tak mezi přáteli občas činil. Prochází
jim to proto, že je nikdo nepodezírá, že jsou vnitřně vulgární a nízcí. Když
naopak použije neslušné slovo vnitřně vulgární člověk, je z toho
vulgarita.
Poznámka druhá: Český rozhlas by měl
zvážit, zda si jako veřejnoprávní médium může dovolit vysílat Hovory
z Lán, které jsou otřesným příkladem pokleslosti, zejména pro mládež a
děti. Jestliže mladí lidé dojdou k závěru, že způsob, jakým se na
veřejnosti vyjadřuje naše hlava státu, je jakousi normou pro náš veřejný život,
neboť hlava státu je přeci hlava státu, ochraňuj nás pánbůh.
Druhou možností je, že by ČRo vysílal
Hovory z Lán po 22. hodině. Už tímto krokem by naznačil, že prezidentovy
výlevy žánrově patří do kategorie politického bulváru.
Novinky, 4.11.2014