Prezident Miloš Zeman použil ve svých
posledních Hovorech z Lán k označení intelektuálů, kteří ho
kritizují, pojem „pražská lumpenkavárna.“ Svůj novotvar evidentně neodvodil od
původního smyslu pojmu lumpenproletariát, jímž Karl Marx označoval ty části
proletariátu, které nejsou schopné dosáhnout třídního uvědomění. Narážel na pozdější
význam, v němž se lumpenproletariátem míní deklasované živly.
Zeman to teď schytává ze všech stran za
to, že v týchž Hovorech z Lán použil vulgární výrazy, za které by se žádný
deklasovaný živel nemusel stydět. Problém, s nímž máme co do činění, je ovšem
hlubší, než jen obhroublé výrazivo hlavy státu.
Je jím samotná podstata české
demokracie, která ani 25 let po pádu komunismu nefunguje jako strukturovaný
systém, v němž jsou si jednotliví aktéři vědomi svých rolí a pravidel hry.
Kdybychom vyšli z Marxova smyslu pojmu lumpenproletariát, mohli bychom
argumentovat, že česká demokracie je neuvědomělá—tedy jakási „lumpendemokracie“.
Nejde jen o to, že politika u nás
nefunguje jako strukturovaný proces, v němž se formulují a realizují
obecné zájmy. Jde i o to, jak napsal Václav Bělohradský, že u nás převažuje
tendence formovat opozici proti samotné politice nad snahou vytvářet rozumnou
politickou opozici.
Tato tendence má hluboké historické
kořeny. Vychází z plebejského pohrdání elitami, doprovázeného široce
sdíleným přesvědčením, že k cíli nás nedovede masarykovská „drobná práce
demokratická“, ale nejlépe změna celého systému. V praktické rovině
představují tyto nálady různá antipolitická hnutí, která chtějí vyměnit
„všechny nahoře“, nebo třeba prezident, který pohrdá parlamentní politikou a
nejraději by vládl sám s pomocí nějaké své vlády „odborníků“.
V postkomunistické společnosti ještě
stále deklasované svou minulostí se
takové „lumpendemokracii“ neobyčejně daří. Osciluje mezi dvěma extrémy:
privatizací politiky a veřejného prostoru do rukou nejrůznějších zbohatlíků i
oligarchů a tekutým hněvem mas, které odmítají dělat politiku skrze politické
strany a jiné osvědčené demokratické struktury.
To vše se pak topí v jakési
houstnoucí omáčce pochyb o liberální demokracii a obecně hodnotách, na kterých
jsme začali stavět v roce 1989. Lumpenprezident všechen tento zmatek
deklasované demokracie ztělesňuje. I proto byl koneckonců nakonec zvolen právě
on.
To vše ale pro změnu souvisí
s pojmem „lumpenkavárna“, který Zeman použil. Ač ho mínil jako urážku,
narazil nechtěně na skutečný problém, který bychom mohli popsat jako impotenci
české občanské společnosti. I ona je „neuvědomělá“ a dost často si tudíž počíná
jako jakási „lumpenkavárna“, která se vzmůže na neproduktivní kritiku a různé
jednorázové akce, nikoliv ale na trvalou konstruktivní opozici a korekci
politické moci.
Kdybychom v naší
lumpendemokracii měli místo lumpenkavárny skutečnou občanskou společnost, nebyl
v čele našeho státu lumpenprezident. Pro sebevědomou a silnou občanskou
společnost by byla přímá volba prezidenta nikoliv ústavním průšvihem, nad nímž
mnozí lkají, ale příležitostí k tomu, aby v čele státu byla skutečná
osobnost.
Právo, 5.11.2014