Historická role Kavárny ve svržení komunismu

K pádu
komunistického režimu před pětadvaceti lety přispěla významně početně
nevýznamná disidentská komunita. První prohlášení Charty 77 podepsalo 242 lidí,
a ještě na konci roku 1989 jich bylo jen něco pře 1800.

K Chartě
77 postupem času přibyly další občanské iniciativy, ale ani s nimi nemělo
disidentské ghetto dohromady více než pár tisíc aktivistů. Naprostá většina
z nich žila v Praze.

Navzdory
relativně malému počtu lidí měla ale disidentská komunita nebývalý mezinárodní vliv.
Její prohlášení, dokumenty a zprávy o vězněných i jinak perzekuovaných lidech se
překládaly do mnoha jazyků a psalo se o nich ve světovém tisku, což byla pro
komunistický režim velmi nepříjemná věc.

I proto
režim vedl proti disidentům válku svého druhu. Chartisté byli označováni za
povaleče z pražských kaváren, zaprodance a ztroskotance, a ve shodě
s těmito označeními vezněni, vyslýcháni i jinak perzekuováni.

Zatímco lid
podle režimu neúnavně pracoval a požadoval klid k práci, kavárenští
povaleči režírovali frontální i jiné útoky. Pyšně se domnívali, že jsou elitou,
ačkoliv skutečná síla, kořeny a mravní zdraví státu se nacházely mezi
obyčejnými lidmi venkova a měst.

Jak
zdůrazňoval režim, rádoby intelektuálská smetánka si přisvojovala roli, která
ji nepatřila. Když se strana a vláda ve jménu klidu k práci a zářné socialistické
budoucnosti snažila tuto rádoby smetánku, povalující se většinu času po
pražských kavárnách, umravnit, „pražská Kavárna“ s pomocí imperialistických médií
a přisluhovačů zlostně křičela, vztekala se a kopala kolem sebe. 

Ještě v roce
1988 měli režiséři těchto útoků ve svých politických fajfkách pomálu tabáku.
Lidé s obyčejným selským rozumem pražskou Kavárnu prohlédli, což bylo jen dobře,
ujišťoval režim. Bezprecedentní a tvrdé útoky na vedení strany a státu ze
strany disidentské Kavárny ostatně odsoudila ve svém provolání, známém jako
Anticharta, už v roce 1977  i řada
režimem tolerovaných umělců.

S Kavárnou
si to odvážně rozdal ve svém památném projevu v Červeném hrádečku ještě
v červenci 1989 i samotný generální tajemník KSČ Milouš Jakeš. Ale jeho
šturmování do boje s Kavárnou už znělo jako volání o pomoc opuštěného kůlu
v plotě k pracujícímu lidu města venkova.

Jak se mohlo
stát, že navzdory nerozborné jednotě lidu měst a venkova, mezi nimiž se
nacházela skutečná síla, kořeny a mravní zdraví státu, mohli nakonec pražští
kavárenští povaleči přispět k postupné erozi režimu do té míry, že když  Václav Havel–nechvalně proslulý šéf této
povalečské bandy—inicioval v červnu 1989 petici Několik vět, žádající liberalizaci
poměrů, začali ji podepisovat po tisících i lidé, kteří se režimu do té doby
báli?

A jak se
mohlo stát, že Kávárnou infikovaní studenti se pak neváhali nechat zmlátit 17.
listopadu 1989 na Národní třídě policií, čímž spustili revoluci, do jejíhož
čela se nepostavil nikdo jiný než ona prokletá pražská Kavárna?

Možná kdyby
režim vzývající Karla Marxe pozorněji studoval kupříkladu jeho díla o roli
osobnosti a mas v dějinách, zjistil by, že každou revoluci nakonec vede
nějaká „intelektuálská smetánka“.  A že
od ní je jen kousek ke studentům, kteří 
z nějakého důvodu mnohem pozorněji naslouchají kavárenským
povalečům a elitářům, než pracujícímu lidu měst a venkova. Ten se
k revolucím režírovanými povaleči nakonec sice také přidá, málokdy je ale
režíruje sám.

Když tedy lídři
jakéhokoliv režimu vyhlašují válku Kavárně, nedělají dobře. Je rozumnější mít
Kavárnu a univerzity—od rektorů až po studenty—na své straně. K tomu je
ale zapotřebí otevřeně nelhat, nenechat se opít mocí.   

Komunistický
režim Kavárnu hrubě podcenil a doplatil na to. I když se později někteří
politici, kteří se na zádech Kavárny vyvezli k moci, snažili národu
vysvětlit, že režim ve skutečnosti svrhli svoji pasivitou chataři, hlavní roli
v historii revoluce už navždy budou hrát kavárenští povaleči z okruhu
Charty 77 a studenti.

Mnoho lidí,
kteří po opadnutí revolučního kvasu Kavárnou opět rádi pohrdají, samozřejmě ocení
báchorky politiků, kteří neměli odvahu se k někdejší Kavárně otevřeně připojit,
když to ještě mohlo bolet, že k pádu režimu mnohem více přispěla „šedá
zóna“ nebo dokonce lid vychytrale režim sabotující svoji pasivitou.

Pravděpodobné ovšem je,
že až se v naší zemi bude opět konat nějaká zásadní změna, můžeme si být
jistí, že za ní bude zase Kavárna. Pravděpodobně opět ta pražská.

Novinky, 17.11.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..