Po sametové revoluci v roce 1989
pospíchali Češi „zpět do Evropy“. Mnozí připomínali esej „Oloupený Západ neboli Tragédie střední Evropy“, který ve francouzském exilu
publikoval v roce 1983 Milan Kundera. Podle něj byla Střední Evropa ze Západu brutálně
unesena na Východ sovětským komunismem. Když se Češi—údajně nejzápadnější
z unesených národů–v roce 1968 vzbouřili, pojistila si Moskva únos
do ruské Byzance okupací.
Jenže mýtus o tom, že se
k Západu vrací v podobě Česka jeho ztracený, geneticky téměř totožný
sourozenec, měl po roce 1989 poměrně krátký život. A o to, že se nerozplynul
ještě dřív, se zasloužil hlavně prezident Václav Havel, který byl pro mnoho
politiků na Západě jakousi zářivou prozápadní fasádou, skrze kterou bylo těžké
dohlédnout až do útrob dosti zchátralého domu.
V těchto útrobách se už
během Havlova prezidentství, které se hrdě hlásilo nejen k „lidskoprávnímu
atlanticismu“, ale i k dalším hodnotám západní civilizace, začaly opět objevovat
v podání jiných významných politiků benešovské iluze o tom, že Česko může
být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem–tedy něčím „mezi“. A že jsme jaksi
chytřejší než ti ostatní.
Formálně jsme se stali členy
západních aliancí a organizací, ale vlastně už od okamžiku vstupu jsme dávali
najevo, že se v nich necítíme doma. Čeští politici občas naznačovali, že
nám Západ nerozumí, přičemž se ani v politice, ani v médiích, nevedla
téměř žádná diskuse o tom, zda to náhodou není naopak: že Západu po 41 letech
komunismu nerozumíme spíše my.
Někteří naši politici–údajně
nepochopení v Bruselu, v Berlíně a ve Washingtonu—se opět snažili chápat
spíše Východ. S tím měli ostatně z předešlé éry značné zkušenosti. Především
se ale ukázalo, že se nám Byzanc za dobu sovětské nadvlády zadřela pod kůži
více, než si leckdo chtěl připustit.
Vláda silné ruky, neúcta
k právu, služebnost justice vůči politice, korupce coby společenská norma,
nebo nefunkční stát tonoucí v šlendriánu—to jsou všechno jevy, kterými se
nezápadní část Evropy dlouhodobě vyznačovala. Rusko k tomu ještě nabízelo
v různých dobách různé podoby mesianismu. Prohnilé není ono, ale
dekadentní liberální Západ. Ten je třeba v prvé řadě napravit nebo rovnou
zničit.
Ozvěny tohoto uvažování slyšíme
dnes i v naší stále méně (pro)západní politice. Místo toho, abychom se chovali jako skuteční
spojenci Západu, kam jsme po traumatu z let 1948 až 1989 po sametové
revoluci prchali, Západ dnes neustále o něčem poučujeme, s chutí mu sypeme
popel na hlavu za jeho selhání, a
více nebo méně nápadně sabotujeme spojenecké iniciativy.
Nestali jsme se ale mostem mezi
Západem a Východem, ani suverénním národním státem, který nikoho nepotřebuje,
nýbrž spíše „ztracenou zemí“, která nikam nepatří. Nejen geopoliticky, ale i
názorově. Zemí, která sice formálně odmítla před 25 lety východní despocii, ale
dodnes pořádně nerozumí hodnotám Západu, včetně fungování demokracie.
Taková země vcelku pochopitelně
nerozumí ani sama sobě. Neví, čí je, kam by měla civilizačně i jinak směřovat.
Zatímco její premiér ujišťuje ve
Washingtonu Američany o našem spojenectví a hlásí se k odkazu Havla, prezident
vše toto relativizuje v ruské televizi i v jiných vystoupeních
v podobě velkorysého porozumění pro agresorskou politiku, jejíž obětí jsme
sami kdysi byli. Domácí politika ztracené země se scvrkla na vzájemné urážky a bezideové
ujišťování oligarchů, že „to prostě nějak zařídíme“– i bez politiků,
klasických stran a možná časem i parlamentní žvanírny.
Takto se ovšem dá přežívat, jen
dokud nevypukne nějaká skutečná mezinárodní krize nebo konflikt. V těch
pak bohužel končí takovéto země bez identity a strukturované demokratické
politiky rychle ve spárech velkých hráčů.
Právo, 21.11.2014