Na prezidenta Miloše Zemana se valí kritika ze všech
stran. Pořádají se proti němu demonstrace, různí straničtí politici se
distancují od jeho prohlášení, premiér Bohuslav Sobotka si dokonce chce
s prezidentem promluvit na téma jeho kontroverzních výroků a koordinace
zahraniční politiky.
Zeman si z tohoto rostoucího tlaku nic nedělá. Má za
to, že vedle pravomocí, které mu svěřuje ústava, má ještě také mandát od
voličů, kteří mu dali hlas v přímé volbě. Mluví prý i za ně. Protesty
části veřejnosti odbývá coby pokračování volebního klání, s nímž se prý
poražený tábor nesmířil.
Ač by se dalo s pomocí dat, která se objevila
v posledních průzkumech veřejného mínění, dokázat, že proti způsobu, jakým
Zeman vykonává svoji funkci, nyní protestuje i část jeho voličů z přímé
volby, prezidentem to nejspíš nepohne.
Je v politice dostatečně zběhlý na
to, aby si dokázal spočítat, že v České republice má prezidentký úřad tak vysokou
prestiž, že pokud prezident přestane na čas dělat přešlapy, důvěra veřejnosti
se obnoví.
Ví také, že pokud by znovu šel do prezidetnského klání
v roce 2018, stačí mu nejspíš chytit se nějakého kontrovezního tématu,
které u nás hýbe masami—klidně opět
třeba odsunu sudetských Němců. Při své schopnosti demagogicky ohýbat fakta bude
mít opět navrch a tím i dobrou šanci na znovuzvolení.
Co se ale tedy pro zkrocení prezidenta utrženého ze
řetězu dá dělat? Odpověď zní, že prezident je u nás i navzdory zavedení přímé
volby jenom tak silný, jak mu to dovolí politické strany.
Nedává přitom valného smyslu, když se bude premiér
pokoušet prezidenta uctivě umravňovat, nebo když dokonce i k Zemanovi
dosud loajální Andrej Babiš bude prohlašovat, že prezident by měl
v zahraniční politice respektovat jednotnou zahraniční linii, kterou u nás
primárně definuje vláda.
Zeman je z rodu politiků, kteří rozumí především
síle. To se poměrně jasně ukázalo kupříkladu na začátku roku, kdy se nakonec
musel podřídit jednotnému tlaku nově vytvořené vládní koalice a jmenovat přes
svoji zjevnou nechuť k takovému kroku Bohuslava Sobotku premiérem.
Ani nyní tomu není jinak. Pokud politické strany pohrozí,
že ve světle Zemanova chování omezí prezidentské pramomoci ještě více, než jak
to předpokldádá návrh na ústavní změny z dílny Jiřího Dienstbiera,
prezident takový vzkaz jistě pochopí. Zvlášť nepříjemná by pro Zemana byla
kupříkladu dohoda politických stran, že dále zjednoduší proceduru pro
prezidentovo odvolání z funkce, která je nyní tak složitá, že prezidenta
v podstatě odovolat nelze.
Možné by byly i takové ústavní úpravy, které by jednou
provždy jasně stanovily, co je v zahraniční politice prezidentovo a co je
vlády, přičemž by za překračování takto vymezených mantinelů hrozila
prezidentovi automaticky ústavní žaloba nebo jiná sankce.
Pokud se politické strany na rezolutnější postoj
k Zemanoni nevzmůžou, je třeba je považovat za spoluviníky prezidentova
skandálního jednání. Česká republika je parlamentní demokracie, a parlament se
tak nemůže vzdát odpovědnosti jednat, když lid v přímé volbě zvolí do
funkce hlavy státu politika, který začne svým jednáním ohrožovat zájmy země.
Čro Plus, 26.11.2014