Premiér Bohuslav Sobotka je
považován za slušného „suchara“, který sice říká a dělá důležité věci, ale je
pokaždé jaksi přehlušen charismatickými politiky s ostrými lokty. Pokud
bude chtít hrát na politické a mediální scéně roli úměrnou svému oficiálnímu
postavení, měl by se inspirovat několika zásadními momenty z posledních
let, v nichž se z politika s úřednickým profilem stal na čas lídr.
Poprvé to Sobotka předvedl
v roce 2011, když musel vybojovat bitvu o vedení ČSSD s Michalem
Haškem. Dokázal to tehdy i proto, že převedl souboj z roviny technologie
moci do roviny boje o ideje a zmobilizoval ke své podpoře levicové intelektuály
z občanské společnosti.
Bohužel Sobotka po svém vítězství
na sjezdu sklouzl zpět do stranického provozu, dostal se ve straně pod tlak
„zemanovců“, a nakonec zcela prokaučoval prezidentskou volbu. ČSSD sice podpořila
v prvním kole jeho spojence Jiřího Dienstbiera, ale od Sobotky to byla jen
improvizace bez naděje na úspěch.
V druhém kole pak straně,
v níž Sobotka po sjezdu nenavázal na ideový a politický souboj z doby
před sjezdem, nezbylo než hodit ručník do ringu ve prospěch Miloše Zemana. Následovala
série porážek. Sobotka sice obhájil v obležení zemanovců na jarním sjezdu
v roce 2013 svůj předsednický post, ale neuhájil Dienstbierovu
místopředsednickou pozici.
Zdálo se, že jeho dny jsou
sečteny, zejména když se nechal zemanovským křídlem dotlačit k potupnému
kompromisu v podobě podpory ČSSD pro Zemanovu vládu „odborníků, při jejímž
jmenování Zeman obešel Sněmovnu, proti čemuž Sobotka původně protestoval. Do
ofenzivy přešel, teprve když se ho nejprve pokusilo sesadit z funkce
předsednictvo strany a zejména pak po tzv. lánském puči.
V následujících týdnech, kdy
lánské „pučisty“ takříkajíc vyřídil s pomocí mobilizace členstva strany i
spojenců ve vedení, Sobotka ukázal, že v něm dříme silný politik.
Ukázal to i v přetahované se
Zemanem o jmenování nové koaliční vlády, ale to byla bohužel na dlouho jeho
poslední výrazná politická show. Sklouzl zpět do „provozu“, tentokrát vládního.
Část veřejnosti sice oceňovala jeho věcnost i kompetentnost, s níž vládu
řídil, jenže u větší části ho zastiňoval charismatický Andrej Babiš.
Zcela logicky se to odrazilo i ve
výsledcích komunálních voleb. Ideově prázdná ČSSD, s lídrem chovajícím se opět
jako politický údržbář, dostala ve velkých městech výprask. Nepomohlo ani
Sobotkovo „pragmatické“ lavírování okolo sankcí Evropské unie vůči Rusku.
Možná dokonce naopak. Kdyby se
Sobotka jasně postavil proti proruské lobby ve vlastní straně i prezidentovi
Zemanovi a jako skutečný lídr řekl, že Česko bude držet basu se spojenci, možná
na tom byl lépe.
Jako ten Sobotka, který vyhrál
bitvu s lánskými pučisty, se nakonec zachoval až při návštěvě Spojených
států, kdy se svými výroky jasně postavil za naše spojenecké závazky a prozápadní
hodnotovou orientaci—bez ohledu na to, co si o tom bude myslet postkomunistická lobby
v ČSSD. Po návratu se pak jasně postavil proti podloudnému pokusu
zákonodárců—včetně těch z ČSSD—zvýšit si platy rovnou o 14 procent.
Sobotkovo počínání v USA i
doma v bitvě o platy je přitom přesně tím, co v konečném důsledku
z něj dělá silného politika, který může zastínit i Babiše. Nejde přitom o
politické zviditelňování za každou cenu. Jde o to, že skutečný lídr musí jít do
politických bitev—a to i s rizikem, že prohraje.
Když v USA jasně deklaroval
svoje postoje a navíc naznačil, že bude chtít „umravnit“ prezidenta, který se
jaksi utrhl ze řetězu, veřejnost naslouchala. Hlavní bitvu bude muset ale
nakonec vybojovat s Babišem.
Munice má dost. Od kolosálního
střetu zájmů, který Babišovo působení ve vládě představuje, až po nebezpečný
charakter bezideového hnutí organizovaného na vůdcovském principu. Jisté je, že
pokud se Sobotka vrátí po nedávné impozatní politické show opět k pouhému provozu,
budou růst preference jen hnutí ANO.
Právo, 26.11.2014