Někteří komentátoři, politici i
část veřejnosti kritizují českou zahraniční politiku jako servilní. Václav
Moravec ji dokonce přirovnal ve svém pravidelném diskusním pořadu v České
televizi k jukeboxu, do kterého různé mocnosti vhazují mince a čeští
politici jim za to obratem zahrají píseň, kterou chtějí slyšet.
Moravec zmínil v jedné řadě servilní
chování prezidenta Miloše Zemana vůči Číně či jeho „porozumění“ Putinovu Rusku
s proamerickými a obecně prozápadními vyjádřeními premiéra Bohuslava
Sobotky během jeho nedávné návštěvy ve Washingtonu.
Pokud jde o styl chování českých politiků, zejména jejich ochotu nekriticky
podkuřovat představitelům mocnosti, kterou zrovna navštívili, je na této
kritice leccos pravdivého. Zejména když srovnáme to, co říkají v zahraničí,
s tím, co říkají doma.
Na druhé straně, pokud jde o obsah různých vyjádření, nelze klást
rovnítko mezi údajnou servilitu Sobotky v Americe a Zemanovo chování
v Číně nebo na různých fórech vůči Rusku.
Ti, kdo dnes
šmahem odsuzují českou zahraniční politiku jako poklonkování mocnostem, přičemž
vyjmenují jedním dechem české postoje vůči Číně, Rusku, Spojeným státům a
Evropské unii, zcela pomíjejí skutečnost, že spojenectví s USA a EU jsme
si po roce 1989 dobrovolně zvolili.
Do NATO nás přivedla svobodně zvolená politická reprezentace, členství
v EU bylo dokonce stvrzeno referendem, v němž se pro něj vyslovilo
téměř 80 procent hlasujících.
Jinými slovy, k členství
v Unii, stejně jako k členství v NATO, nás nikdo nenutil. Ani
z Bruselu ani z Washingtonu k nám nikdo neposílal invazní
armádu, která by nás nutila být členem západních organizací.
Pokud by většina české
společnosti měla skutečně vnímat shodu a spolupráci se spojenci jako servilitu,
která sráží rádoby suverénní zemi na kolena, pak lze jistě ve svobodné zemi
politickými prostředky naše postavení změnit. V takovém případě by ale
bylo nutné občanům vysvětlit kupříkladu to, že kdybychom nebyli v NATO, museli
bychom buď mnohem více investovat do vlastní obrany (jako to činí kupříkladu
neutrální Švýcarsko nebo Švédsko), anebo doufat, že zemi se slabou armádou a
bez spojeneckého krytí nechá případný agresor na pokoji.
To samé platí o EU. Lze být i
mimo Unii, ale občané by si měli být vědomi všech důsledků takového kroku.
Nestačí jen fantazírovat o ničím nespoutané suverenitě.
Se svými spojenci v Evropě a
za oceánem nemusíme samozřejmě ve všem povinně souhlasit, ale zároveň se
v každém spojeneckém svazku očekává příslušná míra loajality, shody a
principiálnosti, zvlášť když jde o zemi, která od mocnějších a bohatších
spojenců především bere a méně už dává. Když tedy organizace, jejichž jsme
členem, a na jejichž podporu i ochranu spoléháme, dospějí k nějakému
společnému stanovisku, bylo by slušné „držet basu“.
Navíc, když už chce naše země
prezentovat odlišné pohledy, bylo by namístě je prezentovat jednotně–jako
promyšlené stanovisko sebevědomého státu, nikoliv v podobě názorové
tříště, v níž se nikdo pořádně nevyzná.
Druhou rovinou problému je, že
západní organizace, k nimž jsme se dobrovolně připojili, i konkrétní země,
které považujeme za spojence, vzývají určité společné hodnoty. Když zahraniční
politika naší země tyto hodnoty ve vyjádřeních různých politiků a vysokých
státních úředníků „přehodnocuje“, zpochybňuje nebo rovnou odmítá, vyvolá to
pochopitelné otázky.
Premiér Sobotka si možná zaslouží
jistou kritiku za to, že doma, kde ve světle situace v sociální demokracii
občas lavíruje, se nechová zdaleka tak „spojenecky“ jako v USA. Na druhou
stranu je zcela přehnané dávat toto jeho údajné poklonkování před americkými
politiky na stejnou rovinu kupříkladu s poklonkováním Zemana v Číně.
Dokud budou USA naším
principiálním spojencem, který de facto v podobě obraného deštníku NATO
platí za naši katastrofálně podfinancovanou obranu, pak není jasné, proč by
zásadní shoda českého premiéra s americkými politiky na hodnotách a
cílech, které nás spojují, měla být viděna jako poklonkování.
Skutečným poklonkováním naopak
je, když český politik navštíví komunistickou velmoc a není přitom ochoten
jasně deklarovat, že ač máme zájem na ekonomické spolupráci, stavíme se
kriticky k porušování lidských práv. Už proto, že jsme zemí, která má
s komunismem vlastní neblahé zkušenosti, jakož i zemí, kterou pojí se západními
spojenci jisté hodnoty. Jako poklonkování se také nepochybně může leckomu jevit
podkuřování agresorské zemi, na kterou naše země spolu se spojenci uvalila
sankce.
Jinými slovy, není poklonkování
jako poklonkování. Kdokoli–ať už politik nebo prostý občan–kdo obviňuje Česko
z poklonkování před Washingtonem nebo Bruselem, by měl zároveň jedním dechem
vysvětlit, v čem jsou naše hodnoty a priority natolik
jiné, že bychom se měli těchto spojeneckých svazků vzdát. A měl by také jasně
říct, čím by chtěl tyto spojenecké svazky nahradit, popřípadě kolik nebo co by
nás takové furiantství stálo.
Novinky, 26.11.2014