Česká
republika je parlamentní demokracií, což znamená, že základní osu politického
systému má tvořit vztah mezi vládou a
parlamentem. Prezident je sice stejně jako vláda představitelem moci
výkonné, ale vztahy mezi ním, vládou a parlamentem nemají být jakýmsi mocenským
trojúhelníkem.
Prezident je
ústavně neodpovědný. Ústava ho explicitně podřizuje v čl. 63 vládě v řadě
oblastí tak, že výkon jeho pravomocí vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
Patří sem přitom i často diskutované zastupování státu navenek nebo sjednávání
mezinárodních smluv—tedy prezidentovo působení v zahraniční politice.
V praxi
samozřejmě vláda nemůže dopředu schvalovat každý prezidentův krok nebo vyjádření,
zároveň se ale nemůže vyvázat z odpovědnosti za prezidentovy činy. Nic na tom přitom nezměnila ani přímá
volba. Ústava nic neříká o tom, že by
během výkonu své funkce mohl přímo zvolený prezident pronášet výroky a dělat
věci, které jsou v rozporu s linií vlády jenom proto, že se prý
odpovídá i svým voličům.
Mnohé z toho, jak funguje prezident v ústavním
systému, je ponecháno nepsaným ústavním zvykům a „duchu“ Ústavy . Co ale dělat,
když lid zvolí prezidenta, který prohlásí zvyky za idiotské a z čl. 63 si
dělá trhací kalendář?
Možná by se zde docela dobře hodil mechanismus obsažený
v pojmu „finlandizace“, kterou shodou okolností prezident Miloš Zeman během návštěvy
Kazachstánu „velkoryse“–a zase jednou bez předešlé konzultace s českou
vládou–nabídl Ukrajině, když prohlásil, že by se měla „dobrovolně
finlandizovat“.
Jak známo, tento termín popisuje situaci, kdy svoji
zahraniční a bezpečnostní politiku podřídí nějaký stát nárokům sousední
mocnosti.„Dobrovolná finlandizace“ je přitom svého druhu oxymóron, protože na hrozbami
vynuceném podřízení zahraniční politiky sousední mocnosti, kupříkladu
v podobě vyhlášení neutrality, dobrovolného nic není.
České domácí politice by se ale tento postup docela
hodil. Ta se totiž bude dál stravovat neplodnými konflikty mezi prezidentem a
zbytkem ústavního systému, pokud prezident nebude vládou a parlamentem donucen, aby respektoval
ústavní i ústavně-zvykové meze svého úřadu.
K tomu, aby náš prezident přijal roli politického
neutrála, podřízeného zejména v zahraniční politice vládě, by přitom možná stačilo jen rozhodnější vystupování
vlády a parlamentních stran. Silný
premiér Jiří Paroubek kdysi kupříkladu pohrozil, že nedisciplinovanému
prezidentovi Václavu Klausovi oseká financování jeho úřadu, včetně zahraničních
cest. Klausovi se muselo opravdu ulevit, když pak Paroubek, i s pomocí
Kubiceho zprávy, nevyhrál volby.
Méně dobrovolná „finlandizace prezidenta“ by spočívala
v mnohem razantnějším sešněrování jeho ústavní role, než předpokládá již
projednávaný návrh z dílny Jiřího Dienstbiera. Parlament by také mohl výrazně
usnadnit způsob, jakým lze prezidenta odvolat z funkce, což je
v současnosti v podstatě nemožné.
V téměř žádné jiné evropské zemi s parlamentním
systémem nejsme svědky toho, že by si jejich prezidenti dělali na mezinárodní
scéně, co chtějí, ať už jsou voleni přímo nebo nepřímo. Vlastně ani většinou neznáme
jejich jména, protože tyto země řídí premiéři.
Pokud české politické strany zase jednou usoudí, že
umravnit prezidenta u nás nejde, kupříkladu proto, že ústava je za každých okolností posvátná
kráva, jsou za jednání z řetězu utrženého prezidenta plně odpovědné právě ony.
Ani v naší ústavě totiž není nic, co by mohlo popřít tvrzení, že i přímo
volený prezident je v parlamentní demokracii jen tak silný, jak slabé jsou
politické strany a vláda.
Právo, 29.11.2014