Neulehčujme si kritiku Západu

V argumentech
českých kritiků západních hodnot, potažmo klasických lidských práv, se často
setkáváme se značným zjednodušováním. Tím nejzávažnějším je, že jsou spojeny s jednostrannou
kritikou politiky Spojených států v posledních letech.

Pak už stačí  jen vyjmenovat neúspěšnou americkou invazi
v Iráku, poukázat na údajnou obludnost „humanitárního bombardování“ NATO
v Jugoslávii, popřípadě poukázat na rozvrat v Libyi po vojenském
zásahu tam. Když se k tomu přidá filipika na téma amerických
neokonzervativců, kteří prý pod rouškou západních hodnot a obrany lidských práv
chtěli zavádět silou demokracii, je takříkajíc „vymalováno“.

 Nedávno předvedl tuto
komentátorskou figuru Václav Žák (Právo, 1. 12. 2014).  A spolu s tím rovnou se rovnou pustil do
kritiky údajné západní spoluviny na současné krizi na východní Ukrajině,
k čemuž si vypůjčil argumenty amerického politologa Mearsheimera, který
v podstatě tvrdí, že Rusko bylo ke své agresivní politice dohnáno
rozšiřováním NATO a dalšími akty Západu, které nerespektovaly předešlé dohody a
důstojnost Ruska.

 Co na tom, že Žák
mohl také zmínit brilantní odpověď bývalého amerického velvyslance
v Moskvě McFaula, který Mearsheimerovy argumenty rozbil na padrť. Možná se
nehodily do Žákovy argumentační konstrukce stejně, jako se nehodilo zmínit, že
nikdy nebyl jen jeden Západ—ten americký v jeho neokonzervativním pojetí. Čehož
si během invaze v Iráku s nelibostí povšimli někteří neokonzervativci,
a mluvili proto o Američanech jako o těch „z Marsu“, zatímco o Evropanech jako
„o těch z Venuše“.

 Neokonzervativci
také rozdělili Evropu na „starou“ a „novou“, přičemž chválili tu novou za
podporu, kterou jim při invazi vyslovovala. Když se kupříkladu Žák vzpírá
argumentu, že náš postkomunistický region není tak úplně „západní“ a je stále
poznamenán svým únosem do ruské Byzance, měl by se zamyslet nad otázkou, proč
právě v postkomunistické Evropě našly neomarxisitcké argumenty  a politika síly amerických neokonzervativců
tolik pochopení, zatímco ve „staré Evropě“ nikoliv.

 Ani našimi současnými
lidskoprávními holubicemi kritizovaný Václav Havel přitom nebyl pro invazi
takříkajíc všemi deseti“. Na jedné straně z lidskoprávních pozic vítal, že
USA svrhly v Iráku diktátora, který povraždil desetitisíce svých odpůrců,
na straně druhé měl pochyby o oficiálním zdůvodnění invaze i jejím provedení.

 Havlovi je také
otloukáno o hlavu, že použil pojem „humanitární bombardování“ Jugoslávie. Nebyl
to možná nejšťastnější slovní obrat, ale rádo se zapomíná na to, že souhlas
s bombardováním dala tehdejší česká levicová vláda, vedená Milošem
Zemanem. I když, jak ukázal v nedávném textu tehdejší ministr zahraničí
Jan Kavan, se k tomuto kroku nikdo nechce hlásit, jisté je, že tehdy
vládnoucí levice, jejíž souputníci dnes kritizují Havla coby bezmála jednoho z
„neokonzervativců“, bombardování posvětila.

 Bylo by tedy
záhodno přistupovat jak k výčtu údajných hříchů Západu, tak kritice USA,
tak odmítání západních hodnot i lidských práv poněkud plastičtěji, než jak to
činí někteří rozohnění čeští kritici na levici. Nejprve by bylo dobré si zamést
před vlastním prahem, protože jak americká invaze v Iráku, tak
bombardování Jugoslávie se udály za vlád vedených ČSSD. Ty se proti nim nijak
rezolutně nepostavily. A ačkoliv se ČR nestala oficiálně součástí „koalice
ochotných“, de facto Američanům v Iráku později asistovala.

 Je také třeba
připomenout, že lidská práva neučinil nástrojem americké politiky pravicový
americký prezident Ronald Reagan nebo oba Bushové, ale už před nimi
nejlevicovější ze všech amerických prezidentů–Jimmy Carter.  Lidská práva pak akcentovala i řada Evropou
přijatých či iniciovaných dohod a smluv. K některým se USA odmítly
připojit. Není to  tedy žádný výmysl
amerického imperialismu.

 Mezi lidská práva
patří celá řada hodnot, které se zrodily v Evropě. I proto je směšné se
snažit lidská práva zdiskreditovat jednostrannou kritikou USA. Je také třeba
znovu a znovu připomínat, že v mnoha zemích, kterým prý nemáme do lidských
práv co mluvit, by za text tak kritický k vlastní civilizaci, hlavním
spojencům či vlastní zemi, jaký publikoval kupříkladu
Žák, autor okamžitě skončil ve vězení.

Právo, 5.12.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..