Seriál České
století je autorským dílem historizujícího publicisty Pavla Kosatíka a režiséra
Roberta Sedláčka. Bylo by ho tedy možné brát jen jako subjektivní pohled dvou
tvůrčích osobností na českou politiku.
Jenže se
v něm možná vyjevuje něco obecnějšího. Především skutečnost, že i vzdělaní
a české historie znalí mužové, jakými jsou Kosatík a Sedláček, mají tendenci
vnímat české politiky, kteří tvořili ve 20 století naše dějiny, jako poněkud
neschopné, pasivní tvory, kteří selhávají v rozhodujících situacích.
Zda byl
tento přístup tvůrců správný, si mnoho z nás mohlo ověřit až
v posledních třech dílech, v nichž vyprávějí o událostech, které si
většina z nás ještě pamatuje. Když divák sleduje v dílu
“Je to jen rock’n’roll” zrod Charty 77, uvědomí si na postavě
Václava Havla, že v historické optice tvůrců něco nehraje.
Havel je vykreslen podobně jako jeho předchůdci: coby pasivní
osoba, kterou k činu ponoukne až plamenný, urážlivý proslov Ivana (Magora)
Jirouse. Po většinu času odříkává
s vážnou tváří suché monology. Jeho žena Olga působí ještě hůř: jako
poněkud zahořklý, nemluvný zombie.
I v následujícím díle o Sametové revoluci, nazvaném
„Poslední hurá“, je Havel po většinu času jen ve vleku událostí. Občas se poněkud
připitoměle zachechtá, což mu dodává jisté lidskosti, ale jinak ho povětšinou
vidíme, jak si nechá od komunistických papalášů během kulatých stolů sypat
popel na hlavu.
Ti z nás, kdo některé z politiků zobrazených
v seriálu poznali osobně, je v televizním ztvárnění jen těžko
poznávají. Nabízí se otázka: opravdu si autoři seriálu myslí, že se na nejvyšší
příčky moci u nás může vyšplhat jen neživotný paňáca–buď událostmi vláčený
anebo naopak události ješitně konstruující?
Možná je problémem samotný formát. Když se má psát o
skutečných historických postavách, mají ve zpětném pohledu navrch nad jejich
skutečnými lidskými vlastnostmi historické události. Na obrazovce tak nakonec
zůstanou jen deklamující figuríny.
Kdyby Kosatík a Sedláček napsali čirou fikci, asi by
cítili, že je stvořeným postavám nutné vdechnout život. Že kupříkladu člověk,
který okouzlí statisícový dav na Václavském náměstí svým burácivým projevem,
jen těžko bude o chvíli později uctivě žmoulat tužku, když ho mistruje Adamec
na jednáni s Občanským fórem.
V Českém století hlavní postavy bohužel postrádaly
život a věrohodnost. A tím jí postrádal i zamýšlený výklad historie. Pokud
bychom tento výklad přijali, museli bychom připustit, že nám vládli jen jacísi porouchaní
roboti.
Novinky, 8.12.2014