O falešných sebeobrazech

Americký
mesiášský sebeobraz prý zůstává už po dvě století největším problémem dějin
amerického kontinentu a po druhé světové válce i dějin světa (!), píše Václav Bělohradský v textu „To jsou
paradoxy, co?“ (Právo, 6.12.2014).
Postkomunistický pravdoláskařský atlanticismus prý tento falešný sebeobraz USA
posílil a usnadnil tak zatažení této přezbrojené demokracie do série
protiprávních válek, které jsou intrikou proti demokratickým institucím
v éře ekonomické globalizace.

Spojené
státy si jistě zaslouží kritiku za nejeden ze svých zahraničně politických činů
po roce 1989. O jejich politice ale nelze vést produktivní kritickou debatu,
pokud své argumenty postulujeme z pozic jakési ideologické „studené
intelektuální války“ proti nejmocnější zemi světa , nikoliv racionálních pozic.

Může se tak kupříkladu
stát, že autoři, kteří obviňují část české politické scény a intelektuální obce
z „pravdoláskářského atlanticismu“, který prý nekriticky konzumuje americkou
mytologii, nabízejí jako východisko jen mytologii
antiamerickou
.  Snadno jim pak uniká,
že spíše než americký mesianismus byly mnohem nebezpečnější intrikou proti
demokratickým institucím v dějinách světa po druhé světové válce nejprve
sovětský komunismus a po něm pak čínský komunistický kapitalismus, ruský
protizápadní mesianismus a islámský fundamentalismus.

Amerika je
neobyčejně vrstevnatá a pestrobarevná společnost. I její sklony
k mesianismu byly vždy vnitřně rozporuplné, jak  to brilantně popsal Seymour Martin Lipset
v knize, která vyšla v češtině pod názvem „Dvousečná zbraň: Rub a líc
americké výjimečnosti.“ (Prostor, 2003).  Iluze o americké výjimečnosti se projevovaly
jak snahami šířit demokracii a americký způsob života do celého světa, tak
občas naopak radikálním  izolacionismem.

Evropský
intelektuál, který mluví o americkém mesiášském sebeobrazu, by si měl nejprve
položit otázku, zda si takové falešné sebeobrazy—často o poznání kýčovitější
než ten americký–o sobě nevytvářejí i všechny evropské národy. A zda o Americe
nemluví tak trochu z pozic tohoto vlastního sebeobrazu.

Antiamerikanismus
formulovaný z takových pozic je vždy zrádný. Nenajde kupříkladu místo pro
kritický pohled na selhání evropská, nebo na  naše vlastní–národní. Z předlouhého eseje,
jaký publikoval Bělohradský, se tak sice dozvíme, jak velkým problémem dějin je
už dvě století americký mesianismus, ale v celém textu není ani jedna
zmínka o strašlivých evropských šlamastykách ve 20. století, z nichž Evropany
musely USA za cenu nemalých obětí tahat. Nebo ani jedna zmínka o miliónech
obětí ruského bolševismu, čínské kulturní revoluce, či evropského kolonialismu. 

Atlanticismus
Václava Havla nevycházel ze ztotožnění s americkými neokonzervativci,
kteří svým marxismem naruby vskutku napáchali v posledních dvou
desetiletích v mezinárodní politice nemalé škody. Bělohradský má pravdu,
když píše, že „pravdoláskařský atlanticismus“ části české pravice
s Havlovým odkazem manipuluje, když ho vykresluje jako bezmála neokonzervativce.
Téhož se ale dopouští ve vztahu k Havlovi část levice, což vidíme
v současné emocionální diskusi o redefinici zahraniční politiky. Nebo sám
Bělohradský, když vykresluje nedávné umístění Havlovy busty v americkém
kongresu jako neokonzervativní intriku proti demokratickým institucím!

Havlův
atlanticismus vycházel především z geopolitického
realismu po pádu komunismu
, nikoliv z nekritické konzumace americké
mytologie nebo sympatií pro neokonzervativce. Zohledňoval nezpochybnitelnou americkou
úlohu v záchraně Evropy před sebou samou ve dvou světových válkách  a navázal na americkou politiku lidských práv,
která v podobě Helsinských dohod tolik pomohla východoevropským
disidentům. Zároveň odmítal  sázet na to,
že se z Ruska poznamenaného staletími despocie stane stabilní demokracie,
s níž lze bez obav spolupracovat na nějakém novém bezpečnostním modelu
v Evropě.

 Dnes se
ukazuje, že měl Havel pravdu, když nakonec překonal svoji nechuť
k vojenským aliancím a Česko pomohl zakotvit v NATO, v němž
vůdčí úlohu hrají USA. Když už si jako malá země musíme vybírat mezi falešnými
sebeobrazy těch velkých, je pro nás ten americký o poznání přijatelnější než kupříkladu
ten ruský.

Právo, 9.12.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..