Vysvětlovat řadu krizových jevů
v české politice s odkazy na dědictví komunistického režimu je prý
antikomunismus, což je chybná analytická metoda, argumentuje Jan Keller
v textu „Antikomunismus jako metoda“ (Právo,
15.12.2014). Ten je reakcí na můj text „Co přijde po éře postkomunismu?“ (Právo, 13.12.2014).
Jeho smyslem bylo upozornit na to, že
v posledních 25 letech u nás politika kromě patologických jevů, které
pozorujeme všude v západních demokraciích, byla i specificky
„postkomunistická“, neboť přejímala řadu postupů, rituálů a postojů zděděných
z bývalého režimu. K tomu mimochodem patřil i politicky zneužívaný
antikomunismus coby metoda jakéhosi třídního boje, který hlásala česká pravice.
Lze ovšem ironicky podotknout, že rubem
tohoto pravicového líce českého postkomunismu jsou i pokusy některých lidí na
levici tvrdit, že všechny patologické jevy v české politice
v posledních 25 letech jsou jen lokálními projevy globální krize politiky.
Tedy předstírat, že komunistický režim u nás vlastně za nic nemůže, a že
všechny patologické jevy v naší politice lze vysvětlit z
dekadentní podstaty „buržoazní demokracie“ v její globalizované
podobě.
Coby argument plynule navazující na
ideologii bývalého režimu bude takové tvrzení sympatické především těm, kdo
nechtějí kriticky reflektovat komunistickou minulost, včetně té vlastní.
Analytického na tom není vůbec nic.
Keller namítá, že chce-li někdo svádět vše
na minulý režim, měl by prokázat, že lidé nedotčení členstvím v KSČ se
chovali v uplynulých 25 letech jinak než ti, kteří v KSČ byli.
Smyslem mého textu přitom byl pravý opak: poukázat na skutečnost, že bývalý autoritářský
režim v české společnosti zůstal coby pokřivená mentalita, přičemž zda byl někdo v KSČ nebo ne, nehrálo po
jeho pádu v chování lidí až tak velkou roli.
Ostatně hned v několika textech
v tomto deníku jsem napsal, že antikomunistické kádrování české pravice,
vyjádřené i ustavením zpolitizovaného Ústavu pro studium totalitních režimů, je
poněkud bezzubé v situaci, kdy protagonisté největších ekonomických
podvodů po roce 1989 mají většinově čistá lustrační osvědčení a v KSČ
nikdy nebyli.
Přesto nelze přehlédnout, že podstata
českého mafiánského kapitalismu i postkomunistické politiky byla ve srovnání
s globálními jevy dost svérázná. A že
se do něho promítalo leccos z cynického pohledu na demokracii, právo a trh,
který panoval v minulém režimu.
I proto je problematické tvrzení, že
zakrnělá stranická politika nebo mafiánský kapitalismus české provenience jsou
jen jakýmsi místním odvarem poměrů v globálním kapitalismu a patologických
jevů v demokratické politice všude na Západě. Tak snadno se od národní a
leckdy i osobní historie odříznout přece jen nelze. A jako analytický rámec
takový alibismus definitivně nefunguje.
Právo, 16.12.2014