Havlovo dědictví v domácí politice

Tři roky po smrti Václava Havla se
kritické pohledy na jeho působení v zahraniční i domácí politice často
scvrkávají na několik oslavných nebo kritických klišé. Proč tomu tak je,
souvisí spíše se stavem a směřování současné české politiky, než se samotným
Havlem.

Jisté je, že hodnocení samotného Havla se
časem změní, až ho nebude reflektovat generace lidí, kteří si s jeho osobou
nespojovali vlastní, často nereálná očekávání toho, jak by měl vývoj po roce
1989 vypadat.

Zůstaneme-li u domácí politiky, k
nejomšelejším havlovským klišé patří Havlova údajná záliba v nepolitické
politice či jeho údajně excesivní zákulisní intrikování proti politickým
neoblíbencům nebo naopak ve prospěch oblíbenců. Skutečná selhání se pak pod
nánosem klišé bohužel příliš neanalyzují.

Ani ta se ale kritici málokdy namáhají
zasadit do příslušného kontextu. Takovým významným kontextem byla
v prvních letech jeho prezidentování  kupříkladu skutečnost, že disident Havel byl
do prezidentské funkce katapultován historií. Byl „revolučním“ prezidentem, což mělo řadu nestandardních dopadů.

V prvé řadě ten, že jeho reálný vliv,
ať chtěl nebo nechtěl, zejména v prvních letech po roce 1989, dalece přesahoval
ústavní vymezení jeho pravomocí. Jeho oponenti i podporovatelé si tak do něj
často projektovali všechno, co by rádi (ne)udělali oni sami.

Kupříkladu se měl prý zasadit, aby byla
zakázána komunistická strana. Nebo neměl připustit, aby se do nejvyšších
politických postů dostali lidé jako Marián Čalfa či Václav Klaus. Zda to bylo
reálně možné nebo žádoucí, jeho kritiky obvykle příliš nezajímá.

To samé platí o jeho jisté pasivitě
v prvních letech po revoluci tváří v tvář některým nepříliš zdařilým ekonomickým
reformám. Měl prý Klause a jeho lidi buď zastavit, nebo nějak korigovat.

Kdyby se o to Havel byl pokusil a náhodou ve
střetu s rodícími se stranami uspěl, slyšeli bychom dodnes kritiku jeho nemístného
vměšování do stranické politiky. Když se naopak rozhodl, že nebude vládám,
které na základě výsledků voleb osobně jmenoval, házet klacky pod nohy, je mu
vyčítáno, že nejednal jako jakýsi mocenský arbitr, který by využil svého vlivu
k zastavení některých reforem nebo k vypuzení některých lidí z
politiky.

Když v roce 1997 byla ve světle řady
skandálů míra jeho loajality s druhou vládou Klause vyčerpána, a podrobil
ji tudíž v rudolfínském projevu zdrcující kritice, byl navzdory
pravdivosti svých argumentů stejně nařčen z intrik a nemístného vměšování
do vládní politiky.

Jiným důležitým kontextem bylo, že Havlovo
ponětí o tom, jak dělat standardní demokratickou politiku nebylo o nic větší
než v případě kohokoliv jiného. Stejně jako ostatní politici se i on učil
takříkajíc za pochodu, přičemž to pro něj bylo podstatně těžší právě kvůli
obrovskému neformálnímu vlivu a autoritě, které měl.

Z dlouhého pobytu
v intelektuálně-disidentském ghettu si navíc přinesl některé postoje,
které se sice dobře uplatnily při kritice poměrů před rokem 1989 a částečně i
po něm, ale nebyly úplně produktivní v každodenním politickém provozu, a
byly tudíž často napadány jako zbytečné moralizování. Není ovšem pravda, že
Havel zůstal i po roce 1989 příznivcem nepolitické politiky a nepřítelem
politických stran.

Stejně jako zkorigoval některé svoje
zahraničně-politické a mezinárodně-bezpečnostní postoje z dob před rokem
1989, přijal jako nezbytnou součást fungování demokracie i politické strany.
Měl ale naprostou pravdu, když kritizoval uzavřenost českých politických stran,
jalové partajničení a pohrdání stran občanskou společností i jejich sklony ke
klientelismu, které daly vyrůst mafiánskému kapitalismu.

Jsou možná jen dvě skutečná selhání, která
se s Havlem v domácí politice dají spojovat. Jedním je skutečnost, že
jeho kontakty a přátelství s převážně pročeskoslovenskými disidenty na
Slovensku, jakož i jeho poněkud pragocentrický postoj, mu zabránily včas
rozpoznat a pochopit podstatu dění na Slovensku. Dostal se tak do vleku událostí,
a v poslední fázi rozpadu Československa byl vyšachován Klausem a
Vladimírem Mečiarem.

Druhým selháním je, že ne vždy respektoval
ducha ústavy, což jistě souviselo i s neúměrným vlivem, který coby
revoluční prezident-zakladatel měl. Příkladem je jeho neformální pověřování
nějakého politika sestavováním vlády před jmenováním tohoto nebo jiného
politika premiérem.

Jiným příkladem bylo obejití Klause coby
předsedy nejsilnější strany po pádu jeho vlády v prosinci 1997. Havlovou
motivací sice byla oprávněná obava, že Klaus po rozštěpení ODS nebude schopen
vládu sestavit, což povede k prodlužování bezvládí. Kdyby ale Klause
jednoduše znovu pověřil sestavením vlády, mohl si ušetřit kritiku, že postupoval
nestandardně, protože chtěl stvořit vládu ze svých oblíbenců. A navíc by zhatil
hned na začátku mýtus, že byl Klaus obětí jakési hradní konspirace.

Ústavním přešlapem byla i Havlem zaštítěná
dohoda politických stran z počátku roku 1998, že lze k předčasným
volbám dospět jednorázovým ústavním dodatkem, na jehož základě se rozpustí
Sněmovna.

Tato ústavní „chytristika“ je možná
nejproblematičtějším Havlovým dědictvím, protože jeho natahování ústavy
poskytlo precedens i prezidentům Klausovi a Miloši Zemanovi. Havlovy pozdější
snahy využívat ke správné interpretaci ústavy Ústavního soudu byly mnohem
produktivnější.

 Obecně lze ale konstatovat, že Havel si
vzhledem k „revolučním“ okolnostem, v nichž se jeho prezidentská
funkce vyvíjela, počínal i v domácí politice poměrně dobře, což vynikne
zejména ve srovnání s jeho nástupci. Ti nastupovali už v mnohem
standardnějších poměrech, a přesto si počínali a počínají méně standardně než
Havel, kterému by historie zřejmě nakonec odpustila i mnohem větší míru
politického experimentování, než jaké na domácí scéně předvedl.

Právo, 18.12.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..