Nejelitnějšími
vojáky příštích válek už nemusejí být speciálně vycvičená komanda rychlého
nasazení, nejlepší piloti, nebo operátoři raketových systémů, ale hackeři.
Potvrzuje to poslední konflikt mezi Spojenými státy a Severní Koreou, který vyvolal kyberútok na společnost Sony Pictures.
Američané
tvrdí, že za útokem je elitní jednotka hackerů ze Severní Koreje, jejímž cílem
bylo zabránit uvedení filmu z dílny společnosti Sony, v němž je
zavražděn severokorejský vůdce Kim Čong-un.
Severní
Korea zatím slaví vítězství. Společnost film stáhla z vánoční nabídky
s tím, že ho nemá jak distribuovat, protože se americká kina obávají film uvést.
Sama by se prý mohla stát terči podobných hackerských útoků a navíc prý
dostávají elektronickou poštou výhružky.
Incident
vyvolává řadu znepokojivých otázek. Především se ukazuje, že sebelépe
zabezpečené počítačové systémy nejsou dnes zcela imunní před kyberútoky. Útok
na Sony je sice zdánlivě „jen“ útokem na jednu soukromou firmu, ale ve skutečnosti je—zatím bohužel úspěšným–
útokem na naše základní hodnoty, v tomto případě svobodu slova.
Už v minulosti
se firmy v USA a dalších západních zemí staly terči čínských hackerů,
zejména pak elitní jednotky označované
číslem 61398. I severokorejská jednotka 121, která je zřejmě
za útokem na Sony, už v minulosti úspěšně napadla jihokorejské banky a
média.
Útoky se ale
neomezují jen na soukromý sektor. Hackeři
už úspěšně napadli počítačové systémy některých amerických vládních institucí.
V roce 2007 bylo kyberútokem , pravděpodobně z Ruska, téměř zcela
ochromeno Estonsko.
Ačkoliv vlády západních zemí zvyšují v reakci na
podobné útoky ochranu svých počítačových sítí, nelze vyloučit úspěšný masivní útok
na nervová centra západních demokracií. V zemích, kde dnes počítače řídí
vše od rozvodných energetických soustav, přes finance, až po systémy
nejsofistikovanějších zbraní by takový úspěšný útok způsobil katastrofální
škody—a nejen na majetku.
Znepokojivé je, že i ekonomicky zaostalý režim, jakým je Severní Korea, jehož zastaralá, byť
masivní armáda by neobstála v přímé vojenské konfrontaci, může evidentně
s pomocí jedné elitní jednotky paralyzovat chod důležitých firem na Západě
a, kdo ví, v případě vojenského konfliktu třeba částí americké vlády i
armády.
Americký politolog Fareed Zakaria upozornil ve svém
komentáři i na další znepokojivý jev. Zatímco USA a další západní státy neměly
velké problémy vysvětlit veřejnosti, proč musejí reagovat silou na teroristické
útoky islámských fundamentalistů, a zatímco lidé na Západě byli ochotni
v tomto boji přinášet oběti, dosavadní ustrašená reakce Sony a filmových
distributorů na hackerský útok ukazuje, jak zranitelnými jsme se stali.
Přitom by si podobné útoky zasloužily– vzhledem ke svému ničivému
potenciálu–přinejmenším stejně ráznou odezvu jako jakýkoliv jiný terorismus. I
proto americký prezident Barack Obama pokáral společnost Sony za to, že chtěla
celou věc řešit sama, bez asistence vlády. Navíc tak, že ustoupila vydírání.
Obama správně pochopil, že hackerský útok na Sony není o
nic méně závažný, než kdyby se v jejím ústředí odpálila jednotka
sebevražedných islámských fundamentalistů. Jaká odvetná opatření USA zvolí,
zatím není jasné. Jisté ale je, že jsme tuto miniválku s diktátorským
režimem prohráli, pokud Sony inkriminovaný film nějak nezveřejní–třeba i
zadarmo, na YouTube.
Navíc je zde i zásadní souboj, který se odehrává uvnitř západní
civilizace. Tedy souboj o to, zda lze nadřazovat zájmy a zisky soukromých firem
našim hodnotám, jako je svoboda slova. Pokud by převládl strach o zisky nad
strachem o svobodu, válku s diktaturami jsme už prohráli.
Právo, 23.12.2014