Podle
některých autorů je současná vlna statisíců uprchlíků ze severní Afriky a
Blízkého východu především důsledkem naší nepromyšlené politiky. NATO prý
pomohlo zlikvidovat tamní diktatury, aniž bychom měli představu, jaký dominový
efekt se tím spustí.
Potíží
s tímto argumentem je hned několik. Tak především, pokud jde o severní
Afriku, NATO pomohlo svrhnout pouze režim Muammara Kaddáfího v
Libyi a žádný jiný. V arabských jarech v Egyptě a Tunisku se
Západ vojensky neangažoval. Nezasáhl ani v Súdánu, kde probíhala krutá
občanská válka.
Zásah proti Kaddáfímu byl vskutku nepříliš promyšlenou, nicméně zřejmě
nevyhnutelnou reakcí Západu na povstání velké části libyjské společnosti proti
tyranovi, který po desetiletí v zemi udržoval „stabilitu“ s pomocí
vražedné krutovlády. Ani povstání proti němu nezorganizoval Západ, ale bylo jen
dalším v řetězci „arabských jar“.
Co měly západní země dělat, když špatně vyzbrojení povstalci čelící možným
dalším masakrům ze strany Kaddáfího armády volali o pomoc? Měli jsme jim raději
vysvětlit, že mají být vděční za „stabilitu“, kterou jim nabízí Kaddáfího
režim, protože svržení diktátora může spustit jakýsi dominový efekt, který nám
bude v důsledku nepříjemný?
Naprostá většina uprchlíků ze severní Afriky nejsou navíc Libyjci. Jsou to
lidé ze zemí, v nichž nestabilitu nějakým vojenským zásahem rozhodně
nezpůsobil Západ. Ukrutnosti
v zemích, jako je Mali, Súdán nebo Nigérie nejčastěji páchají různá místní
povstalecká hnutí, popřípadě muslimští fundamentalisté. Lidi odtamtud vyhání
toto násilí a bída.
Pravda, uprchlíci z těchto a dalších zemí využívají chaosu
v současné Lybii, aby našli cestu ke Středozemnímu moři poněkud snadněji,
než tomu bylo za „stabilních“ časů Kaddáfího. Jenže jak měl Západ jednat
„promyšleněji“ a zajistit po pádu Kaddáfího alespoň jakousi stabilitu? To by zřejmě musel Libyi vojensky obsadit a následně
ekonomicky i politicky stabilizovat, což by se jistě ve světle americké invaze
v Iráku nesetkalo s porozuměním.
Anebo měla Evropa trvat na urychleném vybudování zátaras a plotů bránících
přístupu uprchlíků k moři, tak jak to praktikuje Španělsko ve
svých severoafrických državách v Ceutě a Melille? Popřípadě „promyšleně“ nasadit
do Středozemního moře válečné lodě, které budou potápět bárky s uprchlíky?
Pokud jde o Blízký východ, největší množství uprchlíků přichází momentálně
ze Sýrie, kde se, jak známo, USA vojensky rozhodly proti režimu Bašara Asáda nezasáhnout poté, co jim to „rozmluvila“
Moskva, která má v Sýrii námořní základnu. Většina ze statisíců Syřanů přitom
prchala před občanskou válkou, kterou rozpoutalo ve světle arabských jar povstání
proti Asádově diktatuře.
Pravda, USA vojensky intervenovaly už před 11 lety v Iráku, což byla
vskutku nepříliš promyšlená invaze, která destabilizovala velkou část regionu,
a je spolu s občanskou válkou v Sýrii spoluodpovědná za vzestup Islámského
státu. Uprchlická invaze do Evropy se ale koná až nyní, a Iráčané či Syřané
prchající před IS v ní tvoří jen malou část z celkového počtu.
Dominový efekt, který měl prý způsobit současnou vlnu uprchlíků, s níž si Evropa neví rady, tedy není tak
přímočarý, jak se může na první pohled jevit. Západ vskutku nese svůj díl
viny—kupříkladu tím, že se dlouhodobě daleko intenzivněji nesnažil ekonomicky a
sociálně pozvednout země, ze kterých uprchlíci přicházejí. Což by ovšem zřejmě
bylo v některých případech možné jen po „promyšleném“ odstranění
diktátorů, kteří jinak pomoc pro svůj lid rozkrádají. Navíc by to vyžadovalo
dlouhodobé investice mnohonásobně vyšší, než které prý nyní ujídají strádajícím
Evropanům uprchlíci.
Zdá se tedy, že spíše než dominový efekt způsobený našimi údajně
neodpovědnými zásahy proti některým diktaturám na severu Afriky a Blízkém
Východě, je větším problémem, že EU
dodnes nemá komprehensivní přistěhovaleckou politiku, pro níž by při troše promyšlenosti a solidarity neměla být integrace několika set tisíc
uprchlíků do půlmiliardového moře obyvatel EU až takový problém.
Právo, 30.12.2014