Europoslanec Jan Keller nedávno
argumentoval, že důvodem jisté vstřícnosti nemalé části české levice
k současnému Rusku není fascinace vládou silné ruky Vladimíra Putina,
doprovázená nedůvěrou k Západu, který řada intelektuálů z okolí ČSSD soustavně
kritizuje nebo přímo obviňuje z toho, že Rusko dohnal k jeho současné
agresivní politice.
Důvodem je prý především strach,
aby současná konfrontační politika vůči Rusku neeskalovala do většího
konfliktu. Jinými slovy, ta část české demokratické levice, která nabádá ke
smířlivějším postojům k Rusku a vyzývá Západ i Ukrajinu
k vyjednávání, má prý primárně starost
o mír.
Co na tom, že někteří prominentní
intelektuálové z prostředí české levice píší texty, které vyjevují spíše
jejich přesvědčení, že Putinovo Rusko má na své současné počínání právo ve
světle předešlé západní politiky i historie Ruska a Ukrajiny (Václav Žák,
Václav Bělohradský), nebo dokonce chválí Putina, že právě jeho vláda silné ruky
dokázala údajně zkrotit ruské oligarchy, což se Ukrajině dosud nepovedlo (Petr
Uhl).
To, že zároveň Putin „zkrotil“
také ruskou demokracii, a je tím posledním, kdo by měl poučovat Ukrajinu, nebo
dokonce Západ, o demokracii, zdá se, není z jejich pohledu tak důležité.
Vraťme se ale ke Kellerově
argumentu o „holubičích“ pohnutkách té části české sociální demokracie, která
nabádá Západ, aby s Putinem spíše vyjednával, než aby na něj s pomocí
sankcí tlačil a politicky ho izoloval. Pokud by byl pravdivý, vyplývaly by
z něj dva závěry.
Za prvé ten, že Západ zřejmě o
mírové urovnání konfliktu na východní Ukrajině nestojí, protože pokud by stál,
musel by přeci uvažovat stejně jako ta část české levice, která vidí větší
vstřícnost k Putinovi jako cestu k udržení míru.
Druhým závěrem se pak zdá být, že
levice je jaksi mírumilovnější než pravice. České pravicové strany, jakož
dokonce i někteří „středoví“ politici ČSSD, totiž „drží basu“ s oficiální
politikou Evropské unie a USA vůči Rusku.
Spolu s nimi ruské počínání
na Ukrajině odsuzují a tvrdí, že důležité je Rusku ukázat, že jeho agresi
nebude západní svět tolerovat. A že ji nebude posvěcovat tím, že ruské
teritoriální zisky, dosažené s pomocí vojenské síly, zabetonuje v podobě
fikce, že na Ukrajině jde o tradiční občanskou válku, při jejímž řešení má
Rusko v jednání se Západem a Ukrajinou vystupovat jako nezúčastněná strana–tedy
jako jakýsi mírotvorce, který se na vzniku současné krize vlastně ani
nepodílel.
Ve skutečnosti o mír samozřejmě nejde
české pravici a Západu o nic méně než české levici. Od té části české levice,
která se domnívá, že míru se nejlépe dosáhne tak, že s pomocí jednání de
facto posvětíme to, co si Putin zatím z Ukrajiny urval, a Rusko se tak snad „uklidní“, se liší především tím, že ve
světle historických zkušeností (kupříkladu v Mnichově v roce 1938),
se domnívají, že politika appeasementu
k míru bohužel nikdy nevedla. A že nepovede ani tentokrát. Ba že naopak
může posloužit agresorovi jako známka slabosti, kterou lze využít k další expanzi.
Nejedná se tedy o soutěž mezi více
a méně mírumilovnými mezi námi, ale spíše o při, jak míru a řešení konfliktu
dosáhnout.
Zároveň je ovšem nutné
podotknout, že ten, kdo sleduje názory v české levici (jak v textech
jejích prominentních myslitelů, tak v internetových diskuzích, tak ve
vyjádřeních některých politiků), se přeci jen těžko ubrání dojmu, že za
vstřícností k Putinovu Rusku není jen strach, že nedostatkem ústupků
ohrožujeme mír.
Sympatie k Rusku se zdají
mít v nemalé části levice hlubší kořeny. Jelikož sám Putin rozhodně není
představitelem demokratické levice, a naopak podporuje extrémně pravicové
strany napříč Evropou, zdá se, že to, že část naší postkomunistické levice
Putina takříkajíc „bere“, jen těžko může souviset se solidaritou, kterou by
část levice mohla snad cítit pro počínání levicového vůdce Ruska, pokud by jím
Putin byl.
Mnohem více tak , zdá se, souvisí
sympatie pro Putina s odmítáním a
relativizací Západu a s jistou, z minulosti zděděnou fascinací „silným“
vládnutím.
Novinky, 9.1.2015