Po teroristických útocích
v Paříži se o hrozbách islámského fundamentalismu pro západní civilizaci
mluví dosti apokalypticky. Politici i experti nám sdělují, že Evropa už nyní
může být zásluhou značného počtu muslimů sídlících v západní Evropě prošpikovaná
„spícími“ teroristickými buňkami, které tvoří radikalizovaní muslimové
s evropskými pasy.
Tuto hrozbu nelze podceňovat, ale
zároveň se ve vlně obav z ní zračí, zdá se, spíše strach z naší vlastní slabosti, než skutečná síla
islamistických nepřátel Západu. Právě oni si možná uvědomují mnohem lépe než my
sami, že nikdy nemohou porazit západní civilizaci v přímé násilné
konfrontaci, ale že do ní mohou svým dávkovaným násilím zasít strach, který mnohem lépe než přímý
ozbrojený střet vykoná zhoubné dílo v rozkládání hodnot znejistělé
civilizace.
I proto byla masová pieta
v Paříži, konající se mimo jiné pod heslem „nebojíme se“ tak důležitá. Více než milión lidí v pařížských
ulicích nešel jen cosi obecně proklamovat. Tito lidé dobře věděli, že
v dané situaci mohou riskovat i své
životy, protože při tak masivní akci nešlo zaručit, že se někde, třeba
přímo v jejím srdci, neodpálí sebevražední atentátníci.
Vítězství to ale bylo zatím jen
symbolické, a zdaleka tím není zažehnán hodnotový rozklad naší civilizace
s pomocí strachu. Zejména politici se nyní budou chtít předvést jako
odpovědní ochránci naší bezpečnosti. A budou tak chtít činit v některých
případech i za cenu omezování našich svobod anebo s pomocí šíření
neodpovědné xenofobie vůči celému islámskému světu.
Nejen islámský svět, ale dokonce
ani islamismus, s jeho ozbrojenými hnutími, přitom pro nás nepředstavuje žádnou reálnou vojenskou hrozbu. Islamisté
mohou mezi námi rozsévat strach izolovanými teroristickými útoky u nás doma nebo
v podobě barbarských poprav a dalších hrůzných činů na jimi kontrolovaných
územích, servírovaných západnímu publiku s pomocí médií.
I oni ale vědí, že teror musejí
Evropanům a Američanům dávkovat. Nesmějí je vyprovokovat k rozhodné akci–kupříkladu
k rozsáhlé vojenské intervenci eliminující základní ohniska hrozeb na
Středním východě, od Sýrie až po Pákistán. Dobře si uvědomují, že v takové
konfrontaci nemají ani islamistická hnutí, ani islámské státy z vojenského
hlediska proti Západu sebemenší šanci.
Bylo by dobré si v současné
vlně hysterie nad jedním sice strašným, ale izolovaným útokem tuto sílu Západu
připomínat. Stejně jako jeho „měkkou sílu“. Zatímco do Islámského státu
odcházejí jen tisíce frustrovaných či radikalizovaných zoufalců, do Evropy a
USA se pokoušejí dostat milióny obyčejných muslimů. A až na výjimky nikoliv
proto, aby páchali násilí a nerespektovali naše zákony, ale s vidinou
lepšího života.
Co rozhodne o naší budoucnosti,
není terorismus, jehož obětí je ve srovnání s krvavou historií naší
vlastní civilizace jen hrstka. Rozhodne, zda v kolektivní západní psyché
převáží uvědomění si toho, jak jsme ve skutečnosti silní, anebo zda nás strach
donutí ke zbabělosti všeho druhu.
Silný a sebevědomý Západ bude
vědět, že ho nemůže ohrozit ani mnohem větší vlna terorismu, a že si navzdory i
sebehrůznějším incidentům nesmí nechat vzít své hodnoty–včetně poskytování
azylu lidem prchajícím před násilím, k němuž jsme,
měli bychom si přiznat, leckde přispěli i vlastní neuváženou politikou.
Slabý a znejistělý Západ naopak
začne nepromyšleně zavírat hranice, stavět nové bariéry směrem navenek i mezi
jednotlivými svými státy, abdikovat na solidaritu s uprchlíky ve jménu
ochrany „našich“ sociálních jistot, a nakonec omezovat i vlastní svobody. V takovém
případě se ovšem islamisté budou skutečně moci radovat z vítězství.
Právo, 17.1.2015