Podle průzkumu agentury Median
pro Český rozhlas si 87 procent Čechů myslí, že by Česká republika měla být
přísnější vůči přijímání běženců z islámských zemí. Takové náladě většiny
veřejnosti se možná nelze divit po nedávných teroristických útocích v Paříži,
ale v kontextu liberální demokracie je to požadavek značně problematický.
Nikdo nemůže jakékoliv
demokratické zemi bránit v tom, aby plošně zpřísnila svoji přistěhovaleckou
politiku–bez ohledu na původ přistěhovalců. Členské země Evropské unie ovšem musejí
také brát v potaz politiku v ostatních zemích EU i některá sdílená
pravidla.
Pokud by ale naši politici a
státní orgány chtěli být přísnější právě jen na běžence z islámských zemí,
bylo by třeba nejprve vysvětlit v ústavně-právním a politickém kontextu
liberální demokracie, že se nejedná o zjevnou formu diskriminace vůči jedné
specifické skupině lidí.
Potíž je zejména s označením
„islámský“. Aby mohla jakákoliv západní země, včetně Česka, přijímat přísnější
opatření právě proti lidem utíkajícím z islámských zemí, musela by nejprve
vysvětlit, proč si právě tito lidé zaslouží přísnější zacházení a posuzování. To
se může zdát snadné nad pivem v hospodě, ale není to snadné v rámci
seriózní demokratické diskuse.
Pokud by mělo být takové
v podstatě diskriminační zacházení odvozeno kupříkladu přímo z islámského náboženství, octili bychom se
automaticky na tenkém ledu. Islám jako takový není považován za nějakou
nebezpečnou náboženskou sektu, ale jedno ze tří hlavních světových
monoteistických náboženství, ke kterému se hlásí jen v Evropě asi 50
miliónů lidí.
Je sice pravda, že se islámem
v poslední době zaštiťují různé teroristické a fundamentalistické skupiny,
ale takové skupiny existovaly a existují i v rámci křesťanského nebo
židovského náboženství. Ještě před 30 lety se kupříkladu o islámském
fundamentalismu mluvilo mnohem méně, než o násilí mezi protestanty a katolíky v Severním
Irsku.
Stejně problematické by bylo
oficiální zdůvodnění přísnějších kritérií pro lidi z islámských zemí,
které by argumentovalo jinou kulturou.
Nejenže neexistuje nic takového jako uniformní islámská kultura, a kultura
muslima kupříkladu z Turecka či Indonésie se tudíž bude dost lišit od
kultury muslima z Jemenu, ale museli bychom také vysvětlit, čím je právě
kultura někoho kupříkladu z Turecka větší překážkou pro úspěšnou integraci
u nás, než kultura někoho z dalekého Vietnamu.
Pokud bychom chtěli argumentovat
převážně bezpečnostními hledisky, bylo
by též těžké najít nějaký společný, racionálně obhajitelný jmenovatel. Buď
bychom museli přijmout tezi, že každý, kdo přichází z islámského
civilizačního okruhu, je potenciálním bezpečnostním rizikem, anebo bychom
museli diskriminovat proti lidem přicházejícím z konkrétních islámských zemí,
kde momentálně panuje násilí. Jenže právě lidé z takových zemí nejčastěji
prchají z dobrých důvodů do bezpečí.
Je tedy jisté, že zpřísnit
přistěhovaleckou politiku jen pro muslimy určitě nebude možné zákonnou cestou, pokud
si nechceme vysloužit potahování u mezinárodních soudních a dalších institucí.
Dobrý pozor na sentimenty podobné těm, které se vynořily z výše zmíněného
průzkumu, by si měli dávat obzvláště naši politici.
Zatím to bohužel moc nezvládají.
Ať už proto, že čeští politici jsou už tradičně vždy zaskočeni, když se mají
vyjadřovat k problémům, které přesahují hranice české kotliny, anebo proto,
že si neodpovědně přihřívají politickou polívčičku na rostoucí vlně xenofobie.