Druhá republika znovu?

Současná vlna zbabělosti, xenofobie a
alibismu v hlavním proudu české politiky tváří v tvář masivní vlně
běženců zaplavujících Evropu a teroristickým útokům ve Francii bohužel dost
připomíná atmosféru v české společnosti před nástupem druhé republiky po
Mnichovu v roce 1938.

Tehdy, jak známo, začal českou
společnost pod vlivem německého nacismu zaplavovat politický sliz českého
fašismu. Což o to, latentních fašistů je dost v každé demokratické společnosti.
A v závislosti na společenské situaci nejen těch latentních. Čím se ale
demokratické společnosti liší, je odvaha politiků hlavního proudu a občanské
společnosti se takovým tendencím postavit. 

V České republice bychom momentálně
ale našli jen několik politiků, kteří se nevezou na nahnědlé vlně běsnění nad
přistěhovalci a všemožných radikálních úvah, které volně směšují islám,
islámisty a terorismus.

Společným jmenovatelem těchto
politických výlevů je segregace. Tedy pravý opak integrace. Oddělování zdravého
českého zrna od „plev“ nás má ochránit před násilím a kulturně-ideovou infekcí,
která se k nám údajně valí z řad muslimů.

V čele tohoto nahnědlého běsnění
přitom nestojí nikdo jiný než hlava českého státu. Ten kupříkladu tvrdí, že
každý má žít ve vlastní zemi, tam praktikovat svoje náboženství a nepokoušet se
narušovat normální život v zemích, které mají jinou kulturu. Neváhal by
ani s deportací muslimů, kteří se nepřizpůsobili poměrům v nových
vlastech.

Co na tom, že spousta uprchlíků
z islámských zemí, kteří už jsou v Evropě, se nemá kam vrátit, neboť
jejich domovy už neexistují. A co na tom, že prezidentův paušálně segregační
tón jde proti všemu, co reprezentuje liberálně demokratická Evropa od 2.
světové války. Že se přitom v případě českého prezidenta jedná o hlubší
stav mysli, než by byla jen zkratkovitá reakce na terorismus a těžko
zvladatelnou uprchlickou vlnu v Evropě, o tom svědčí kupříkladu i jeho
segregační apetit ve vztahu k hendikepovaným lidem.

Druhý nejvyšší činitel české vlády,
Andrej Babiš, též neváhá oddělovat „zrno od plev“. Při přijímání běženců musíme
brát v potaz rozdíl kultur, tradic a hodnot. V Česku prý kupříkladu
nejsme zvyklí na muslimy, kdežto ve Francii na ně zvyklí jsou.

Budeme tedy segregovat žadatele o azyl
nikoliv podle jejich ochoty respektovat liberálně demokratický řád, ale podle
náboženství, ač islám u nás nikdo oficiálně nezakázal? Nebo podle „kultury“ a
„tradic“? Ustavíme komisi pro posuzování hodnotových rozdílů?

A pokud bychom „nepřizpůsobivé“
deportovali, jak navrhuje Zeman, ustavíme komisi pro posuzování toho, kdo je
pro deportaci vhodný? A měly by se takové deportace týkat jen přistěhovalců,
kteří ještě nemají naše občanství nebo třeba i dětí přistěhovalců, kteří se
v nové zemi už narodily?  

Prezidentova slova, že „ani to, že se děti imigrantů již narodí v
nové zemi, z těchto zemí nedělá jejich domovinu, …protože je tam jakási
genetická závislost“ by v každé normálnější demokratické zemi vyústila
v masivní rozhořčení. U nás se nad těmito výroky, které jsou na Západě
představitelné jen jako arsenál extrémní pravice, pozastavila jen některá média
a část občanské společnosti. Stranické politiky nechal vesměs v klidu.

Jinou kapitolou jsou oportunistické
reakce politiků na projevy otevřené xenofobie a nenávisti. Řada politiků sice
verbálně odmítla hanění muslimů a islámu v podání Tomio Okamury, ale
evidentně se většina bojí reagovat rozhodněji. Třeba skutečným tlakem na
Okamurovo odstoupení nebo na jeho izolaci.

Vůči českým komunistům se kdysi část
občanské společnosti vymezila s pomocí hesla „s komunisty se nemluví“.
Týkalo se to přitom převážně minulých
prohřešků proti demokracii v podání totalitní předchůdkyně KSČM.  S velmi současným
Okamurou se naopak dál mluví. Kde je občanská společnost v tomto případě?

Alibistických reakcí od politiků
hlavního proudu jsme také byli svědky, když se na Hradě konala demonstrace
proti islámu. I ve vztahu k účasti Jany Černochové z údajně ještě stále
demokratické ODS jsme slyšeli jen nemastné neslané řeči o tom, že její účast
byla možná nevhodná, ale má na ní právo.

Na levici pro změnu Jan Keller, lídr
eurokandidátky ČSSD, a tedy jeden z nejvýznamnějších politiků ČSSD,
v poslední době rozvíjí bez jakýchkoliv protestů představitelů strany úvahy
o tom, jak přistěhovalci ujídají z našeho evropského koláče sociálních
jistot. Ačkoliv je tato jeho „starost“ formulována tak, že prý při současných
rostoucích rozdílech mezi bohatými a chudými jedinci, jakož i bohatými a
chudými zeměmi i regióny v Evropě, hlavní břímě solidarity s uprchlíky
nakonec ponesou ti v Evropě nejpotřebnější, i tak nezní příliš sociálně
demokraticky, ale spíš jako výrok z dílny Mariny Le Penové.

Demokratická levice by přeci měla
usilovat spíše o to, aby se podařilo zmenšit či eliminovat ony nerovnosti,
které mimo jiné údajně přenášejí břímě solidarity s uprchlickými ubožáky
na sociálně nejpotřebnější Evropany, než aby v duchu známém spíše
z prostředí populistické pravice argumentovala, že je třeba zásadně omezit
počet uprchlíků, které Evropa přijímá, protože se s nimi nemůžeme kvůli
vlastním sociálním nerovnostem dělit.  A
přitom ještě nastolovat problém tak, jako by uprchlíci do Evropy proudili
z větší části s úmyslem parazitovat na evropském sociálním systému.

Česká politika se pod tlakem uprchlické
kalamity a reakcí na terorismus prostě ocitla–na pravici i na levici–na
nebezpečné hraně. Slušní demokratičtí politici by nezneužívali strach a
neznalost průměrných občanů, v lepším případě se nevezli na vlně
populistických blábolů, ale trpělivě vysvětlovali podstatu i parametry
současných problémů.

Bohužel i většina těch vládních politiků,
kteří k podstatě současných problémů ze strachu před veřejným míněním mlčí, když už se aktivně nevezou na protiislámských a
protiimigračních náladách, neváhá zvednout ruku pro politiku, která má
zabezpečit, aby právě k nám se pokud možno nedostali žádní z uprchlíků,
kteří už v Evropě jsou a na jejichž trvalé usídlení nemá jižní Evropa, kam
přicházejí z nestabilních zemí, dostatek kapacit.

Stejně tak populisticky zvedají ruce pro
zpřísňování imigračních opatření vůči lidem, kteří by chtěli ze zemí
postižených masivními rozvraty přijít přímo k nám. Volně se tak směšuje
strach z terorismu, který v posledních případech páchali nikoliv
imigranti, ale lidé s evropskými pasy, a z ubožáků, kterým nezbylo
vůbec nic, a přežívají v ponižujících podmínkách v utečeneckých
táborech. Navíc je v těchto opatřeních implicitně obsažena islámofobie.

Politici si možná myslí, že svůj národ
takto chrání. Ve skutečnosti jen dál prohlubují ve společnosti tendence ke
xenofobii, provinčnosti a nedostatku solidarity (nejen s uprchlíky, ale i
se zeměmi EU, které na sebe břímě solidarity s uprchlíky berou).

K výše zmíněné druhé republice,
této černé kaňce na české historii, se to vztahuje tak, že i k ní
vydláždila cestu zbabělost a neprozíravost politiků hlavního demokratického
proudu. Stejně jako ostatně o deset let později částečně i cestu ke
komunistickému puči.

Deník Referendum, 21.1.2015 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..