Mezinárodní
setkání organizované v ČR Evropským židovským kongresem (EJC) pod záštitou
pražského Hradu u příležitosti 70. výročí osvobození vyhlazovacího nacistického
tábora v Osvětimi nebylo jen připomínkou miliónů obětí holokaustu. Od
začátku ji bohužel provázelo české politikaření.
Nejprve
jsme byli svědky trapného mlžení okolo toho, kdo všechno je vlastně pozván a
kdo nakonec přijede. Debata se dlouho točila především okolo spekulací, zda se
do Prahy dostaví Vladimír Putin, kterého Poláci nepozvali na pietní akci
v Osvětimi.
Zdálo
se, že hlavním cílem není pieta za památku miliónů obětí, popřípadě vážná diskuse
o antisemitismu, ale spíše jakýsi summit
politiků, kteří se jinak nedokážou sejít, aby diskutovali o krizích dneška.
Tak
jak se kontury celé akce vynořovaly z informační mlhy, ukazovalo se, že
český stát spoluorganizuje toto vrcholné setkaní politiků a expertů zase jednou
jako jakousi improvizaci na nejvyšší
úrovni s nejasným cílem a tonoucí v politikaření.
K tomu
patřily i dohady, zda se nejedná vlastně jen o trucpodnik vůči akci
v Polsku, zorganizovaný na poslední chvíli Putinovým přítelem Moše
Kantorem, prezidentem EJC, pod záštitou proruského českého prezidenta.
Na
samotné akci zazněla očekávaná varování o rostoucím antisemitismu v Evropě
i některé návody, jak mu čelit, ale také bojovná slova,
včetně těch českého prezidenta, na adresu islámského radikalismu.
Nelze
než souhlasit se výzvou Miloše Zemana k mezinárodní vojenské akci pod
záštitou OSN proti Islámskému státu. A nelze než souhlasit s tím, že
islámský radikalismus je jedním ze zdrojů dnešního antisemitismu.
Zároveň
by ale bylo dobré zvážit, že volné směšování islámu a terorismu, jakož i vybičovávání
protiislámských nálad, kterého se leckdo dnes dopouští, by se za jistých okolností
mohlo zvrtnout možná ne přímo v holokaust, ale v plošné násilí proti
muslimům. Takový vývoj se zdá být v současné protiislámské hysterii
bohužel mnohem reálnější než „superholokaust“, který podle Zemana prý hrozí
Západu z rukou IS.
Je
také dost pokrytecké, když o holokaustu vášnivě řeční právě český prezident,
který nedávno proslul segregačními radami na adresu přistěhovalců a
hendikepovaných.
Kupříkladu
jeho slova, že holokaust začíná první lavičkou v parku, na kterou si nesmí
sednout Žid, pak bohužel nelze jaksi úplně oddělit od toho, koho všeho by Zeman
nenechal sednout na společnou lavičku s naší domácí většinou dnes.
Když
už je řeč o holokaustu, je tak trochu „chucpe“, když o něm ohnivě káže politik,
který nedávno prohlásil, že „ani to, že se děti migrantů narodí v nové
zemi, z těchto zemí nedělá jejich domovinu,…protože je tam jakási
genetická závislost“. Nebyly právě úvahy nad „genetickou závislostí“ jednou z příčin
holocaustu?
Při
sledování toho, jak politika dokáže v okázalých gestech, politikaření a
řečnění vyprázdnit i smysl piety vztahující se k tragédii, která má pro mnohé ještě
dnes i osobní dimenzi, může leckdo po právu pociťovat jistou nevolnost.
Holokaust
byl důsledkem ztráty jakékoliv slušnosti a soudnosti politiky. I proto je pro
mnohé těžké brát vážně připomínku holocaustu, z níž se kvůli politikaření soudnost
a slušnost zase jednou poněkud vytratily.
Právo, 28.1.2015