V některých
částech evropského politického spektra zavládla nemalá radost nad volebním
úspěchem radikálně levicového řeckého uskupení SYRIZA. Je to prý první významný
pokus narušit politiku dluhového škrcení celých států, kterou Evropě diktuje
konzervativní Německo.
Posedlost splácením
nesplatitelných dluhů–při současném nedostatku celoevropské solidarity
s ekonomicky slabšími státy—tak, zdá se, nalila novou krev do žil levicového
radikalismu, který se zdál být po roce 1989 na ústupu.
Není
náhodou, že radikální levicová hnutí se zatím nejvíc prosadila v Řecku a
Španělsku. Tedy ve dvou zemích, které se staly jakými pokusnými laboratořemi
v marných snahách poradit si s katastrofickými důsledky neoliberální
logiky na mezinárodní úrovni. Marných proto, že se řeší opět jen s pomocí
neoliberálních receptur, jakými jsou drastická úsporná opatření.
Za nástup
radikální levice v Řecku a ve Španělsku (a brzy možná i jinde) nese ovšem svůj díl viny také evropská
sociálnědemokratická levice. Ta nepřišla od pádu bipolárního světa a následné
akcelerace globalizace korporativního
kapitalismu pod taktovkou neoliberální filozofie se žádným radikálnějším
řešením kupících se problémů.
Nad rozevírajícími
se nůžkami mezi superbohatými a těmi ostatními, jakož i nad daňovými ráji,
v nichž ti nejbohatší „parkují“ tolik peněz, že by stačily na zaplacení
veškerých dluhů, už léta jenom bezmocně krčí rameny. Pasivně po desetiletí také
přihlíží politice daňových prázdnin pro zahraniční investory a repatriaci
jejich zisků za hranice států, kde podnikají.
Nic
zásadního nepodnikla ani proti tomu, jak se lidský kapitál mění v neoliberálním
světě nadnárodních korporací v recyklovatelnou pracovní sílu bez práv a
sociálních jistot. A také tomu, jak se při absenci silné regulace kapitálu stávají
celé země pokusnými králíky investičních společností a doplácejí na důsledky
neodpovědných investicí bankovního sektoru.
Na tyto jevy
mohla a měla evropská demokratická
levice už dávno rezolutně reagovat. Zda
by se jí případná účinná opatření podařilo vybojovat v souboji
s evropskou pravicí, není samozřejmě jisté, jenže se o to ani nepokusila.
Změny
v nefungujícím systému mezinárodních financí se tak zřejmě nebudou
odehrávat organizovaně a civilizovaně, a mnohdy ani ne demokraticky. SYRIZA je
první vlašťovkou levicové radikalizace, v níž už pro strany demokratické
levice nejspíš nebude místo.
To ovšem
také znamená, že se nemusí jít cestou postupných reforem, ale naopak chaosu. A
že nemusí být, jak už to při nástupu radikalismu bývá, ani moc místa pro
demokracii.
Právo, 31.1.2015