Rusko opakovaně popírá, že se bojů na
východní Ukrajině účastní jeho vojáci, anebo že proruské separatisty podporuje
dodávkami zbraní, výstroje a techniky. Jenže přímé a nepřímé důkazy usvědčují
Rusko ze systematického lhaní.
Problém pro Rusko v tomto ohledu nastal
už v okamžiku, kdy se na východní Ukrajině objevili „separatisté“, kteří až
příliš připomínali kvalitní výzbrojí a počínáním „zelené mužíčky
z Krymu“. I ti prý s Ruskem
neměli nic společného–až na to, že Vladimír Putin tyto ruské vojáky později
ocenil a vyznamenal.
Propaganda je
součástí každého ozbrojeného konfliktu, ale ta ruská přece jen dost podceňuje
kritické schopnosti Západu, když máme věřit, že sofistikované zbraně, včetně
moderních tanků, transportérů, minometů a raket, s jejichž pomocí jsou
„separatisté“ schopni porážet ukrajinskou armádu, našli „separatisté“ někde na
ulici nebo v dobytých skladech.
Západní novináři i
pozorovatelé OBSE opakovaně podávají zprávy o kolonách vojenské techniky
mířících z Ruska na Ukrajinu. Před pár dny jejich mise zaznamenala na
východní Ukrajině další pohyb neoznačených vojenských kolon. Projížděly částmi
Doněcké oblasti, které kontrolují povstalci.
Otázkou není, zda
na východní Ukrajině bojují ruští vojáci, ale zda jde o regulérní jednotky
ruské armády, anebo ještě stále o ruské vojáky, kteří si „odskočili“ po tiscích
na Ukrajinu bojovat během „dovolené“. Tak či onak, podle listu Kommersant požádala organizace Matky
petrohradských vojáků ruskou ombudsmanku, aby prověřila informace o nuceném
verbování mladých Rusů do povstaleckých oddílů na Ukrajině.
Samo Rusko nyní
obvinilo z velezrady matku sedmi dětí Světlanu Davydovovou z ruské
Vjazmy kvůli tomu, že zavolala na
ukrajinské velvyslanectví, když v autobuse zaslechla vojáky z místní
základny mluvit o tom, že mají odjet na Ukrajinu. Ruský poslanec Dmitrij Gudkov
vzápětí požádal generálního prokurátora Jurije Čajku o vysvětlení, jak se mohla
Davydovová dopustit velezrady, když Rusko oficiálně na Ukrajině žádná vojska
nemá a s Ukrajinou není oficiálně ve válce.
Ruské popírání
přímého angažmá na východě Ukrajiny komplikuje vyjednávání o urovnání
konfliktu, protože Západ a Ukrajina jen těžko mohou přijmout ruské snahy
vystupovat jako nezúčastněná strana. Je také jasné, že i kdybychom tuto fikci
přijali, nebude mít takto zjednaný mír pevné základy, jestliže jeden
z jeho garantů se tváří jako nezúčastněný pozorovatel údajné občanské
války, ale ve skutečnosti je stranou konfliktu.
Kontraproduktivní
také je, že když vláda nějaké země sveřepě a vytrvale lže tváří tvář faktům. Vynořuje
se pak otázka, proč ji věřit cokoliv dalšího. Pro Rusko by tak bylo
v mnoha ohledech lepší přiznat, co je už dávno zřejmé: tedy, že je na
východní Ukrajině válečnou stranou.
Nemohlo by pak
sice dál razit myšlenku, že se jen pokouší spolu s ostatními zeměmi řešit
„občanskou válku“, s níž má jen málo společného, a západní sankce vůči
němu jsou tudíž pomýlené a nespravedlivé. Jenže jelikož Západ Rusku tak jako
tak nevěří, a sankce zůstávají v platnosti, možná by bylo produktivnější,
kdyby Rusko přiznalo, že doposud lhalo.
Vše by bylo
jasnější a řešitelnější, kdyby přiznalo, že na východní Ukrajině nezuří
primárně občanská válka mezi Ukrajinou a separatisty, ale teritoriálně omezený
konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Západ i Ukrajina by pak také lépe rozuměli
tomu, jaké požadavky Rusko má, aby tuto invazi ukončilo.
Novinky, 3.1.2015