Když prezident Miloš Zeman vyzval
k vojenskému tažení proti Islámskému státu, ihned to pořádně
schytal—zejména z řad české levice. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek dokonce
posměšně mluvil o „křižáckém tažení“. On i někteří levicoví komentátoři
argumentovali, že minulé intervence v islámském světě byly neúspěšné a
obrátily se proti Západu. Nyní jsme údajně poučenější, a svoje problémy s tudíž
musí islámský svět vyřešit sám.
Hlavním problémem Zemanovy výzvy přitom
není její obsah, ale forma a způsob prezentace. Především bylo nešťastné, že ji prezident přednesl na mezinárodním fóru k holokaustu, pořádaném
na Hradě předsedou Evropského židovského kongresu Moše Kantorem, což je
spojenec ruského prezidenta Vladimíra Putina. Leckdo ji tak mohl interpretovat
především jako neobratný pokus zapojit izolované Rusko do mezinárodní akce
proti islámskému terorismu a tím odvést pozornost o jeho počínání na východní
Ukrajině.
Problematickým rysem výzvy též je, když prezident
malé země, s malou a podfinancovanou armádou, vybízí bez předchozích
diplomatických jednání světové mocnosti, které zasedají v Radě bezpečnosti
OSN, aby společně vojensky zasáhly. Ty se přitom, jak známo, nebyly schopny
v posledních dvou dekádách shodnout v podstatě na žádné společné
vojenské akci.
Pokud ale jde o samotnou hrozbu ze strany
IS, prezidentovi kritici na levici by možná měli uvažovat z poněkud méně
ideologických pozic. Zeman mluvil v prvé řadě o IS, což ale Zaorálkovi
nezabránilo, aby ve své kritice nehodil do jednoho koše s IS teroristické
skupiny v severní Africe a na Středním východě.
Jenže IS není bojůvka. Je to teritoriálně ohraničený celek, který se
sám považuje za stát. Má nejen nemalý arsenál moderních amerických zbraní
ukořistěných irácké armádě, ale vzhledem k ropným zásobám i dostatek
prostředků na nákup dalších.
Ovládá části území Sýrie a Iráku, tedy
dvou států, které v minulosti měly arsenály chemických zbraní. Pokud nějaké
zbraně hromadného ničení na dobytém území nenašel, anebo si je už neopatřil, je
jisté, že horečně pracuje na jejich získání. Vezmeme-li v úvahu, že se IS
zatím předvádí coby režim zcela oddaný kultu smrti a nenávisti ke všemu, co
odporuje jeho fundamentalistické ideologii, riziko, že by získané zbraně
hromadného ničení použil kupříkladu k teroristickým útokům v Evropě a
USA, je o poznání větší, než cokoliv, čemu jsme čelili v minulosti.
Čím déle IS bude existovat—i když pod
tlakem leteckých útoků a kurdských milic—poroste nebezpečí teroristické akce,
která by svým rozsahem zcela zastínila hrůzné vraždy rukojmích či podporu pro
občasné útoky „spících“ buněk IS v Evropě. Ti, kdo v reakci na
prezidentovu výzvu šmahem namítají, že IS musejí porazit islámské země
v regionu, nedoceňují nejen, že to i s podporou západního letectva nebude
nikterak snadné, ale také, že IS není zdaleka jen regionální bezpečnostní
problém. O tom koneckonců svědčí i jeho spojení s teroristy, kteří
provedli útok na pařížský časopis Charlie Hebdo.
Pokračující existence IS je i vnitřní problém
i pro západní demokracie. Ty mají sílu ubránit se nejen mnohem většímu počtu
teroristických útoků sponzorovaných IS, než byly ty dosavadní, a přestály by i
případný ojedinělý útok zbraněmi hromadného ničení. Rozežírá je ale strach a
spolu s ním rostoucí neochota rozlišovat mezi islámem a islamisty. Čím déle bude IS existovat bez rezolutní
odezvy Západu na jeho vraždění, tím více poroste na Západě islamofobie a volání
po přijímání bezpečnostních opatření na úkor svobody.
Nelze také zcela obhájit argument
některých kritiků mezinárodní vojenské akce proti IS, že by takový útok
radikalizoval muslimy v Evropě i jinde. Zatímco pokračující existence IS
bude přispívat k růstu počtu s ním spojených bojůvek v Evropě,
jeho zničení by k významné radikalizaci muslimů zřejmě nepřispělo. Už
samotné zapojení řady islámských států do leteckých útoků na IS totiž ukazuje,
že se této extrémní, teritoriálně organizované formy islámského fundamentalismu
bojí z dobrých důvodů i umírnění muslimové.
Právo, 4.2.2015