Film
Interstellar režiséra Christophera
Nolana začíná jedním z častých hollywoodských schémat poslední doby:
planeta Země je ve smrtelném ohrožení. V tomto příběhu pomalu umírá
v důsledku ekologické katastrofy, kterou zřejmě způsobili lidé. Skuteční hrdinové
ji ale snad ještě dokážou zachránit. Ve filmu jsou takové postavy dvě: dívka,
která ve svém pokoji potkává od raného dětství „duchy“, snažící se jí neustále cosi
sdělit, a její otec, bývalý pilot raketoplánů, který se spolu s několika
dalšími odvážlivci vypraví na misi poslední záchrany, jejímž cílem je najít
planetu, na niž by lidstvo mohlo přesídlit.
Až
potud se film drží osvědčených hollywoodských klišé. Pak se ale věci začnou
komplikovat. Vesmírná loď proletí do jiné galaxie červí dírou u Saturnu, kterou
pro ni, zdá se, nachystali již zmínění „duchové“. Dostane se tak do blízkosti obří
černé díry – Gargantuy, která otce i s jeho raketoplánem nakonec pohltí, ocitne
se tak v prostoru o pěti dimenzích, kde je čas nahrazen gravitací. Svět,
z něhož přišel, se mu zjevuje jako nekonečná série statických scén, do
nichž se pokouší vstoupit, aby poslal zprávu své dceři. Ukáže se, že „duchové“,
s nimiž ona od dětství komunikovala, nejsou nikdo jiný než otec, uvězněný
v jiné galaxii, v jiné dimenzi, v nitru černé díry. Civilizace,
která mu umožnila přežít v této bezčasové „kvantové polévce“ a nakonec i úspěšně
komunikovat skrze svou dceru s ohroženou lidskou civilizací, je lidstvo
budoucnosti.
Film
tak nabízí několik poselství. Tím hlavním je, že budoucnost lidstva už možná není
na Zemi, ba ani v našem časoprostoru. Zdá se, že musíme usilovat o nějakou
jinou, vyšší formu existence, protože existence v trojrozměrném prostoru a
plynoucí v čase, je stejně jako naše chátrající planeta jen předstupněm
něčeho jiného – lepšího a vyššího. Náboženský podtext tohoto sdělení je zřejmý.
A nikoliv nezajímavý je i fakt, že stejně jako v několika dalších
nedávných hollywoodských filmech už není spasitelem lidstva nějaký mužný
hrdina, který rozstřílí vetřelce nebo obří asteroid ohrožující Zemi, ale dívka.
V tomto případě dostatečně citlivá a inteligentní, aby dokázala vnímat a
nakonec i rozšifrovat zprávy, které jí její milující otec posílá z jiné
dimenze. Krize naší civilizace se zdá být spojena hlavně s muži, její
možná záchrana se ženami.
xxx
Luštit
poselství, která nám sděluje jeden, byť kvalitní, hollywoodský velkofilm, se
může leckomu jevit jako ztráta času. Jenže co když právě film, coby stále velmi
vlivné kulturní médium, dnes nejcitlivěji vystihuje ducha doby?
Jaké
poselství nám tedy nedávné filmy, ale i literární díla z pomezí filosofie, vědy
a science fiction nabízejí?
Především
z nich stále častěji vystupuje obraz lidstva, které je u konce s dechem nebo na počátku zásadní
revoluční změny, kterou ale ještě nikdo neumí přesně definovat. Žijeme v
přechodné době rádoby stále intenzivnějších prožitků přítomnosti, jež se
definuje s pomocí předpony „post“, tedy jako jakési pokračování už zaniklé
doby minulé, která ještě měla srozumitelné obrysy. Není před námi žádný zřejmý
cíl, utopie zmizely. Budoucnost se v řadě filmů a literárních děl, které se
pokoušejí umělecky reflektovat matoucí závěry moderní vědy, už nejeví jako
místo, kam lze dospět lineárním pokrokem na základě lidského rozumu.
Takové
vnímání světa reprezentuje radikální obrat. Osvícenství, které stojí na počátku
éry modernity, bylo definováno důvěrou v lidský rozum. Budoucnost měla být
v důsledku pokroku lepší než minulost. Významné politické filosofie, které
ovlivňovaly chod celých společností, dokonce nabízely jakousi vědeckou eschatologii, jejímž vyústěním mělo být
dokonalé společenské uspořádání – ráj na Zemi.
Tyto
utopické vize zkrachovaly, ale víra v pokrok skrze lidský rozum, i když
v jeho evoluční podobě, přežila po většinu 20. století. Jenže bez vize
toho, k čemu má takový pokrok směřovat, se z civilizačního provozu,
jehož progres se měří jen rostoucím HDP, stala v posledních desetiletích jakási
zvláštní nuda, s níž se zdá být jen málokdo spokojen.
V pozadí
měřitelného ekonomického a technologického pokroku se však jaksi nepozorovaně –
protože nejprve bez zjevných sociálních důsledků – vynořily už v první polovině
20. století nové interpretace fyzikální podstaty světa, v němž žijeme. Ve věku
definovaném důrazem na materiální a tělesné prožitky tady a teď začali vědci kreslit obrysy světa, který je zvláštním
způsobem nemateriální.
Nejprve
Einsteinova teorie relativity zpochybnila konstantnost prostoru a času, později
kvantová mechanika začala malovat obraz mikrosvěta, v němž neplatí nám
známé fyzikální zákony, takže „hmota“ může existovat v podobě částic i
vln. Elektron může být na dvou různých místech, anebo se „zhmotní“, teprve když
je pozorován. Vynořily se i teorie paralelních vesmírů, v nichž mohou
platit zcela jiné zákony než v tom našem.
Teorie
strun pak ve snaze sjednotit klasickou newtonovskou fyziku s teorií
relativity a s kvantovou fyzikou nabídla záblesky světa lidskému rozumu zcela
nepochopitelného existujícího v deseti a více dimenzích, v němž je
každá částice vibrující strunou s různým naladěním. Universum se začalo
jevit jako kýmsi napsaná hudební partitura, což i mnohé prominentní vědce vedlo
k otázkám, zda se lidský rozum skutečně obejde bez Boha.
Toto
zásadní zpochybnění mechanického pohledu na svět, v němž čas plyne
lineárně z minulosti k budoucnosti, a vesmír se tudíž dá popsat jako
systém, který se rozpíná v prostoru a času od okamžiku „velkého třesku“,
je přitom v posledních letech doprovázeno nástupem komunikačních
technologií, které lidský svět zásadním způsobem virtualizují. Nejmladší
generace vstupují do světa zcela jinou kognitivní „branou“ než jejich
předchůdci ještě před dvaceti lety. Větší část jejich životů se odehrává ve
světě sítí, virtuálních obrazů i virtuálních zážitků. Jako by se lidé stále více
odpojovali od materiálního světa, který byl – i v podobě práce
s hmotou v zemědělství a později průmyslu – tisíce let základem naší
existence, a přesunovali se do světa nemateriálního, který má své vlastní zákonitosti.
xxx
Skeptici
namítnou, že to vše – virtuální realita, kvantová fyzika, relativita – je jen
intelektuální „nadstavba“, která nás nemůže reálně vyvázat z fungování v hmotné
„základně“ nám známého světa, v níž nadále panují staré známé fyzikální zákony
a sociální problémy, jako je boj o přežití, války, chudoba. Přesto nelze
přehlédnout, že se v kolektivní psyché zejména západního světa v posledních
desetiletích cosi zásadně mění. Kupříkladu, že se navzdory úžasnému rozmachu
komunikačních technologií všeho druhu prosazuje jakýsi prazvláštní solipsismus, který jako by chtěl v praxi
potvrdit závěr kvantové fyziky, že pozorované nemůže existovat bez
pozorovatele, hmota bez vědomí.
Vrátíme-li
se ke ztvárnění tohoto těžko uchopitelného ducha
doby ve filmu a v literatuře, nabízí se řada příkladů. Filosofická
linie, která se uplatnila ve filmu Interstellar,
má svého slavného předchůdce už ve Vesmírné
Odyseji 2001 Stanleyho Kubricka. V ní je lidstvo jen nástrojem
experimentu mnohem vyspělejší civilizace, která ho postrkuje až k bodu,
kdy se nakonec i hlavní protagonista filmu stane tím, čím jsou Oni – myslícím
světlem, či jakousi liebnitzovskou monádou,
mimo známý prostor a čas.
Slavný
film Kontakt, s herečkou Jodie
Fosterovou v hlavní roli, pracoval pro změnu s premisou, že lidé po
smrti vlastně jen odcházejí do vyšších forem existence a že s nimi budeme
jednoho dne schopni komunikovat. Komerčně zatím nejúspěšnější film všech dob, Avatar, staví na premise, že lidský druh
ztratil kontakt s přírodou coby formou živoucí božské existence, a je tedy
nenávratně ztracen a hrdina raději dobrovolně odchází do světa jiných bytostí.
xxx
Podoba
science fiction se v posledních letech radikálně mění. V její klasické
podobě, třeba už ve Válce světů H. G.
Wellse, na lidský svět nejčastěji útočili mimozemšťané, kteří chtěli zničit
náš, v podstatě dobrý způsob života. Je tedy třeba je porazit, což se nakonec
většinou úspěšně podaří. Později následovaly sci-fi, kde lidé se lidé
střetávají s přátelštějšími formami mimozemského života a učí se od nich –
sem patří třeba E. T. – Mimozemšťan
nebo Blízká setkání třetího druhu.
Science
fiction posledních let ale vyznívá buď o poznání pesimističtěji, nebo má jakýsi
téměř náboženský přesah. Loňská oscarová Gravitace,
která se příliš nevzdaluje našemu současnému poznání a technologickým
možnostem, nabízí dosti děsivý obraz kosmického prostoru jako nekonečného prázdna. Řada jiných děl, včetně Interstellar, je naopak, jak už bylo
řečeno, stále více ovlivněná jakýmsi (neo)transcendentálním obrazem multidimenzionálního a kvantově „tekutého“ světa, který
kreslí moderní fyzika.
A
nejde jen o objevy ve fyzice. Ve filmu Lucy
se hlavní hrdinka, ztělesněná Scarlet Johanssonovou, stane obětí gangu, který chce
pašovat novou syntetickou drogu tak, že ji zašije do jejího těla. Při nehodě se
droga uvolní a spustí proces, v němž se začne rapidně zvyšovat výkonnost
jejího mozku. Film se pokouší ukázat, co se stane, začneme-li využívat více než
oněch deset procent mozkové kapacity, která využíváme nyní.
Odpověď
leží v čemsi, co bychom mohli nazvat kvantovou biologií. Lucy se postupně stává součástí jakéhosi
myslícího kvantového pole, je schopna předvídat budoucnost, číst minulost
ostatních, narušovat zákony gravitace. V okamžiku, kdy její mozek dosáhne plné
výkonnosti, zmizí z fyzického světa, stane se myslící energií mimo čas a
prostor.
xxx