Budoucnost je v černé díře

Film
Interstellar režiséra Christophera
Nolana začíná jedním z častých hollywoodských schémat poslední doby:
planeta Země je ve smrtelném ohrožení. V tomto příběhu pomalu umírá
v důsledku ekologické katastrofy, kterou zřejmě způsobili lidé. Skuteční hrdinové
ji ale snad ještě dokážou zachránit. Ve filmu jsou takové postavy dvě: dívka,
která ve svém pokoji potkává od raného dětství „duchy“, snažící se jí neustále cosi
sdělit, a její otec, bývalý pilot raketoplánů, který se spolu s několika
dalšími odvážlivci vypraví na misi poslední záchrany, jejímž cílem je najít
planetu, na niž by lidstvo mohlo přesídlit.  


potud se film drží osvědčených hollywoodských klišé. Pak se ale věci začnou
komplikovat. Vesmírná loď proletí do jiné galaxie červí dírou u Saturnu, kterou
pro ni, zdá se, nachystali již zmínění „duchové“. Dostane se tak do blízkosti obří
černé díry – Gargantuy, která otce i s jeho raketoplánem nakonec pohltí, ocitne
se tak v prostoru o pěti dimenzích, kde je čas nahrazen gravitací. Svět,
z něhož přišel, se mu zjevuje jako nekonečná série statických scén, do
nichž se pokouší vstoupit, aby poslal zprávu své dceři. Ukáže se, že „duchové“,
s nimiž ona od dětství komunikovala, nejsou nikdo jiný než otec, uvězněný
v jiné galaxii, v jiné dimenzi, v nitru černé díry. Civilizace,
která mu umožnila přežít v této bezčasové „kvantové polévce“ a nakonec i úspěšně
komunikovat skrze svou dceru s ohroženou lidskou civilizací, je lidstvo
budoucnosti.

Film
tak nabízí několik poselství. Tím hlavním je, že budoucnost lidstva už možná není
na Zemi, ba ani v našem časoprostoru. Zdá se, že musíme usilovat o nějakou
jinou, vyšší formu existence, protože existence v trojrozměrném prostoru a
plynoucí v čase, je stejně jako naše chátrající planeta jen předstupněm
něčeho jiného – lepšího a vyššího. Náboženský podtext tohoto sdělení je zřejmý.
A nikoliv nezajímavý je i fakt, že stejně jako v několika dalších
nedávných hollywoodských filmech už není spasitelem lidstva nějaký mužný
hrdina, který rozstřílí vetřelce nebo obří asteroid ohrožující Zemi, ale dívka.
V tomto případě dostatečně citlivá a inteligentní, aby dokázala vnímat a
nakonec i rozšifrovat zprávy, které jí její milující otec posílá z jiné
dimenze. Krize naší civilizace se zdá být spojena hlavně s muži, její
možná záchrana se ženami.

 

xxx

Luštit
poselství, která nám sděluje jeden, byť kvalitní, hollywoodský velkofilm, se
může leckomu jevit jako ztráta času. Jenže co když právě film, coby stále velmi
vlivné kulturní médium, dnes nejcitlivěji vystihuje ducha doby?

Jaké
poselství nám tedy nedávné filmy, ale i literární díla z pomezí filosofie, vědy
a science fiction nabízejí?

Především
z nich stále častěji vystupuje obraz lidstva, které je u konce s dechem nebo na počátku zásadní
revoluční změny, kterou ale ještě nikdo neumí přesně definovat. Žijeme v
přechodné době rádoby stále intenzivnějších prožitků přítomnosti, jež se
definuje s pomocí předpony „post“, tedy jako jakési pokračování už zaniklé
doby minulé, která ještě měla srozumitelné obrysy. Není před námi žádný zřejmý
cíl, utopie zmizely. Budoucnost se v řadě filmů a literárních děl, které se
pokoušejí umělecky reflektovat matoucí závěry moderní vědy, už nejeví jako
místo, kam lze dospět lineárním pokrokem na základě lidského rozumu.

Takové
vnímání světa reprezentuje radikální obrat. Osvícenství, které stojí na počátku
éry modernity, bylo definováno důvěrou v lidský rozum. Budoucnost měla být
v důsledku pokroku lepší než minulost. Významné politické filosofie, které
ovlivňovaly chod celých společností, dokonce nabízely jakousi vědeckou eschatologii, jejímž vyústěním mělo být
dokonalé společenské uspořádání – ráj na Zemi.

Tyto
utopické vize zkrachovaly, ale víra v pokrok skrze lidský rozum, i když
v jeho evoluční podobě, přežila po většinu 20. století. Jenže bez vize
toho, k čemu má takový pokrok směřovat, se z civilizačního provozu,
jehož progres se měří jen rostoucím HDP, stala v posledních desetiletích jakási
zvláštní nuda, s níž se zdá být jen málokdo spokojen.

V pozadí
měřitelného ekonomického a technologického pokroku se však jaksi nepozorovaně –
protože nejprve bez zjevných sociálních důsledků – vynořily už v první polovině
20. století nové interpretace fyzikální podstaty světa, v němž žijeme. Ve věku
definovaném důrazem na materiální a tělesné prožitky tady a teď začali vědci kreslit obrysy světa, který je zvláštním
způsobem nemateriální.

Nejprve
Einsteinova teorie relativity zpochybnila konstantnost prostoru a času, později
kvantová mechanika začala malovat obraz mikrosvěta, v němž neplatí nám
známé fyzikální zákony, takže „hmota“ může existovat v podobě částic i
vln. Elektron může být na dvou různých místech, anebo se „zhmotní“, teprve když
je pozorován. Vynořily se i teorie paralelních vesmírů, v nichž mohou
platit zcela jiné zákony než v tom našem.

Teorie
strun pak ve snaze sjednotit klasickou newtonovskou fyziku s teorií
relativity a s kvantovou fyzikou nabídla záblesky světa lidskému rozumu zcela
nepochopitelného existujícího v deseti a více dimenzích, v němž je
každá částice vibrující strunou s různým naladěním. Universum se začalo
jevit jako kýmsi napsaná hudební partitura, což i mnohé prominentní vědce vedlo
k otázkám, zda se lidský rozum skutečně obejde bez Boha.

Toto
zásadní zpochybnění mechanického pohledu na svět, v němž čas plyne
lineárně z minulosti k budoucnosti, a vesmír se tudíž dá popsat jako
systém, který se rozpíná v prostoru a času od okamžiku „velkého třesku“,
je přitom v posledních letech doprovázeno nástupem komunikačních
technologií, které lidský svět zásadním způsobem virtualizují. Nejmladší
generace vstupují do světa zcela jinou kognitivní „branou“ než jejich
předchůdci ještě před dvaceti lety. Větší část jejich životů se odehrává ve
světě sítí, virtuálních obrazů i virtuálních zážitků. Jako by se lidé stále více
odpojovali od materiálního světa, který byl – i v podobě práce
s hmotou v zemědělství a později průmyslu – tisíce let základem naší
existence, a přesunovali se do světa nemateriálního, který má své vlastní zákonitosti.

 

xxx

Skeptici
namítnou, že to vše – virtuální realita, kvantová fyzika, relativita – je jen
intelektuální „nadstavba“, která nás nemůže reálně vyvázat z fungování v hmotné
„základně“ nám známého světa, v níž nadále panují staré známé fyzikální zákony
a sociální problémy, jako je boj o přežití, války, chudoba. Přesto nelze
přehlédnout, že se v kolektivní psyché zejména západního světa v posledních
desetiletích cosi zásadně mění. Kupříkladu, že se navzdory úžasnému rozmachu
komunikačních technologií všeho druhu prosazuje jakýsi prazvláštní solipsismus, který jako by chtěl v praxi
potvrdit závěr kvantové fyziky, že pozorované nemůže existovat bez
pozorovatele, hmota bez vědomí.

Vrátíme-li
se ke ztvárnění tohoto těžko uchopitelného ducha
doby
ve filmu a v literatuře, nabízí se řada příkladů. Filosofická
linie, která se uplatnila ve filmu Interstellar,
má svého slavného předchůdce už ve Vesmírné
Odyseji 2001
Stanleyho Kubricka. V ní je lidstvo jen nástrojem
experimentu mnohem vyspělejší civilizace, která ho postrkuje až k bodu,
kdy se nakonec i hlavní protagonista filmu stane tím, čím jsou Oni – myslícím
světlem, či jakousi liebnitzovskou monádou,
mimo známý prostor a čas.

Slavný
film Kontakt, s herečkou Jodie
Fosterovou v hlavní roli, pracoval pro změnu s premisou, že lidé po
smrti vlastně jen odcházejí do vyšších forem existence a že s nimi budeme
jednoho dne schopni komunikovat. Komerčně zatím nejúspěšnější film všech dob, Avatar, staví na premise, že lidský druh
ztratil kontakt s přírodou coby formou živoucí božské existence, a je tedy
nenávratně ztracen a hrdina raději dobrovolně odchází do světa jiných bytostí.

 

xxx

Podoba
science fiction se v posledních letech radikálně mění. V její klasické
podobě, třeba už ve Válce světů H. G.
Wellse, na lidský svět nejčastěji útočili mimozemšťané, kteří chtěli zničit
náš, v podstatě dobrý způsob života. Je tedy třeba je porazit, což se nakonec
většinou úspěšně podaří. Později následovaly sci-fi, kde lidé se lidé
střetávají s přátelštějšími formami mimozemského života a učí se od nich –
sem patří třeba E. T. – Mimozemšťan
nebo Blízká setkání třetího druhu.

Science
fiction posledních let ale vyznívá buď o poznání pesimističtěji, nebo má jakýsi
téměř náboženský přesah. Loňská oscarová Gravitace,
která se příliš nevzdaluje našemu současnému poznání a technologickým
možnostem, nabízí dosti děsivý obraz kosmického prostoru jako nekonečného prázdna. Řada jiných děl, včetně Interstellar, je naopak, jak už bylo
řečeno, stále více ovlivněná jakýmsi (neo)transcendentálním obrazem multidimenzionálního a kvantově „tekutého“ světa, který
kreslí moderní fyzika.

A
nejde jen o objevy ve fyzice. Ve filmu Lucy
se hlavní hrdinka, ztělesněná Scarlet Johanssonovou, stane obětí gangu, který chce
pašovat novou syntetickou drogu tak, že ji zašije do jejího těla. Při nehodě se
droga uvolní a spustí proces, v němž se začne rapidně zvyšovat výkonnost
jejího mozku. Film se pokouší ukázat, co se stane, začneme-li využívat více než
oněch deset procent mozkové kapacity, která využíváme nyní.

Odpověď
leží v čemsi, co bychom mohli nazvat kvantovou biologií.  Lucy se postupně stává součástí jakéhosi
myslícího kvantového pole, je schopna předvídat budoucnost, číst minulost
ostatních, narušovat zákony gravitace. V okamžiku, kdy její mozek dosáhne plné
výkonnosti, zmizí z fyzického světa, stane se myslící energií mimo čas a
prostor.

 

xxx

S novými
formami existence, tak jak se vyjevují v moderní fyzice a biologii,
experimentují stále vážněji i uznávaní autoři děl ze sféry „vážné literatury“. Zatímco
Arthur C. Clarke, Isaac Asimov nebo Stanislaw Lem byli od takové literatury
ještě stále odděleni pomyslnou zdí, někteří soudobí autoři vážné literatury,
jako je Haruki Murakami, Andrew Crumey nebo Michel Houellebecq, už zcela běžně
překračují dříve striktně narýsované žánrové hranice.

Murakami
pracuje jak v románu Kafka na
pobřeží
, tak zejména v 1Q 84
s ideou paralelního světa. A v paralelním světě řídícím se zákonitostmi
kvantové fyziky se odehrává i Crumeyho román Schrödingerova velryba. Houellebecq pro změnu umisťuje vypravěče
svého románu Možnost ostrova do
jakéhosi zvláštně vyhaslého a nostalgického světa budoucnosti.

Zatímco
některé filmy a romány experimentují s novými vizemi existence
v kvantovém světě či jiných dimenzích, hlavní proud děl z oblasti
science fiction vyjevuje obraz mnohem pochmurnější. Prudce roste množství katastrofických
filmů i románů, které předvídají buď zánik naší civilizace, nebo nevábnou
budoucnost, která nás čeká po jejím zhroucení.

V některých
k nám přicházejí bytosti z budoucího světa, v němž vládnou
roboti či nějaká totalita, aby změnily dějiny, a odvrátily tak chmurnou
budoucnost. V jiných, jako byl loňský hollywoodský snímek Elysium, naopak povstanou zotročené masy
žijící v bídě na Zemi, proti umělému superměstu na oběžné dráze, kam se
z chátrající Země odstěhovali ti nejbohatší a nejmocnější. V dalších,
jako byl román Cesta Cormaca
McCarthyho nebo film Larse von Triera Melancholia,
pak už pro lidskou civilizaci není žádná naděje.

 

xxx

Zajímavé
je, že česká literatura se těmto tématům téměř vůbec nevěnuje.

Výjimkou
byl v posledních letech jen pozoruhodný román Mondschein Ondřeje Štindla, který podobně jako řada autorů na Západě
nabízí pochmurnou vizi. Řadí se tak k dílům, v nichž je budoucnost
zobrazena jako dosti děsivé místo, kde lidská civilizace, nejčastěji po nějaké
katastrofě, zdegenerovala do roztroušených enkláv bojujících o přežití či do
totalitních režimů.                                                                                                                         

Pokud bychom
soudili jen podle množství literárních a filmových děl, která nabízejí takové katastrofické
vize světa, museli bychom nejspíš
pesimisticky konstatovat, že má-li dnešní doba vůbec nějaký Zeitgeist, je výrazně apokalyptický.
Každopádně zcela zmizely holistické vize nějakého lepšího světa.

Globální
kapitalismus se svou schopností absorbovat a následně komercionalizovat
jakoukoliv revoltu proti sobě, se stal zdánlivě nezničitelným, jakoby byl náš svět
odsouzen točit se navěky v bludné – a navzdory všemožným novým
technologickým hračkám – i stále nudnější spirále rostoucího či klesajícího HDP
a konzumu. Možná je tedy prudký nárůst katastrofických vizí ve filmu a
literatuře jen jakousi snahou „nezničitelný“ systém zničit alespoň
v umění. Pokud tomu tak je, i takové virtuální vyrovnávání účtů se
systémem nepochybně o něčem vypovídá.

Nejde tu ale
o něco zásadnějšího? Je možné, že se konečně mění souřadnice, které určovaly
myšlení západní civilizace od dob osvícenství. Především se zdá, jako by se
skrze vědu, a následně i literaturu a film, nepozorovaně vracelo do lidského
světa transcendentno, i když v jiné než původní náboženské podobě. Svět se
prostě jeví s každým dalším vědeckým objevem nikoliv lépe vysvětlitelný,
ale naopak mnohem komplikovanější a záhadnější, než si byl lidský rozum na
začátku éry, která nyní končí, ochoten a schopen připustit.                                                                   

Společným
jmenovatelem rostoucího počtu filmových a literárních děl je přesvědčení, že naše
pozemská existence je omezená a nenabízí už sama o sobě další možnost vývoje
k něčemu vyššímu. Konec historie je tady, ale není to vítězství liberální
demokracie a trhu, o němž psal Francis Fukuyama, nýbrž poněkud chmurné poznání,
že lidský rozum ve své „osvícenské“ podobě, která slibovala lidmi stvořený ráj
na zemi jako náhražku ráje božského, neví kudy kam. A že naší záchranou je snad
jen jakýsi skok za jeho hranice, nebo přímo za hranice našeho já.

 
Právo-Salón, 5.2.2015

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..