Jak je na tom ČSSD před sjezdem?

Česká strana sociálně demokratická je dva roky po nástupu prezidenta
Miloše Zemana do funkce a jeho následné návštěvě na tehdejším sjezdu strany,
která měla stvrdit triumf „zemanovců“, podstatně odolnější vůči pokusům Hradu o
rozštěpení strany. Předseda strany Bohuslav Sobotka byl sice několik měsíců po
sjezdu málem svržen lánskými pučisty, ale vzápětí ukázal, že není jen
stranickým úředníkem, ale skutečným politikem, který byl schopen zmobilizovat
většinu strany na svoji podporu.

By také schopen Zemana zatlačit do defenzivy, když si po týdnech
prezidentova zdržování de facto vynutil jmenování koaliční vlády, v jejímž čele
stanul. Jeho jmenování premiérem zásadním způsobem ovlivnilo vývoj ve straně na
roky dopředu, protože politické strany nesesazují ze svého čela svoje premiéry.
Sobotka tak získal čas zkonsolidovat svoji pozici a zatlačit prozemanovské
rebely do defenzivy.

Pomohly mu také výrazně Zemanovy nejrůznější skandály, jakož i Zemanovy často
kontroverzní postoje v zahraniční politice, které přispěly k poklesu podpory
pro něj ve straně. Ve světle prezidentovy reálné politiky, bylo pro Zemanovy
příznivce stále těžší argumentovat tím, že by ČSSD měla úzce spolupracovat
s levicovým prezidentem. Prezidentova „levicovost“ se prostě začala
postupně jevit jako fikce.

Jak slabým se Zeman stal vůči straně, které kdysi předsedal a nad níž
doufal po zvolení prezidentem znovu získat s pomocí svojí páté kolony ve
stranických řadách kontrolu, ukázala jeho reakce na skutečnost,
že tentokrát nebyl na sjezd ČSSD pozván. Nevzmohl se na nic víc, než na hrozbu
z oblasti politické science-fiction, když prohlásil, že by v případě
pádu vlády jmenoval premiérem Andreje Babiše. Co na tom, že si každý dokáže
spočítat, že by Babiš za současných okolností nedal dohromady vládní většinu a
že vládnout menšinově není v jeho zájmu.

Před sjezdem si tedy Sobotka může svůj souboj se Zemanem odškrtnout jako
de facto vyhraný. I když Zemana není radno podceňovat, bude vůči Sobotkově
vládě v podstatě až do příštích parlamentních voleb, které se budou konat
jen pár měsíců před prezidentskými, v defenzivě. Koaliční vláda nejspíš
vydrží, protože Babiš a Sobotka se navzájem potřebují. Jeden bez druhého jen
těžko může složit většinovou vládu, a kdyby k nutnosti skládat novou
vládní většinu náhodou nakonec došlo, spíše se pravicovými stranami dohodne na
vládnutí ČSSD než ANO.

Poněkud nepozorovaně se také v posledních týdnech rozkližuje
neformální spojenectví mezi Zemanem a Babišem, když se ANO konečně rozhodlo
zformulovat pod taktovkou svého stínového ministra zahraničí Pavla Teličky
svoji vizi zahraniční politiky, která je a rozdíl od Zemana prohavlovská a
tudíž atlantická. Postoje ANO ke krizi na Ukrajině, úzké spolupráci s USA
spíše než s Ruskem, i k lidským právům se tak zásadně liší od těch
Zemanových, což je důležité nejen v symbolické rovině.

Pokud bude chtít Sobotka svůj zatím vítězný souboj se Zemanem dotáhnout
do konce, měl by více naslouchat svému ministru pro legislativu Jiřímu
Dienstbierovi, který je tahounem ústavních změn, jež by nově definovaly
pravomoci prezidenta v oblastech, v nichž Zeman ukázal pohrdání
parlamentním systémem.

Ačkoliv by zpřesnění prezidentovy ústavní role začalo zřejmě platit až
pro prezidenta příštího, bylo by nejen symbolickým vyjádřením toho, že pravidla
hry určují v parlamentní demokracii politické strany, a nikoliv prezident,
jakkoliv třeba přímo zvolený, ale také toho, že v parlamentní demokracii
vládne vláda, zatímco prezident coby druhá hlava exekutivy má převážně symbolicky
stvrzovat politiku určovanou vládou.

Zpřesnění ústavy, které by prezidentovi více svázalo ruce, by navíc
Zemana nejspíš odradilo od další kandidatury na Hrad.

Vítězství Sobotky nad Zemanem i rebely ve straně ale zůstává bohužel
možná tím jediným podstatným. I zásluhou vnitrostranického sváření se zcela
zastavila diskuse o modernizaci strany, která by ji učinila atraktivní pro
mladší lidi a obecně obyvatele velkých měst. Sjezd ČSSD se bude konat
v situaci, kdy strana dostala v komunálních volbách výprask nejen
jako obvykle v hlavním městě, ale i ve většině středně velkých a statutárních
měst.

Její program připomíná spíše program velké odborové organizace bránící
postarší lidi z malých měst a vesnic, než program moderní levicové strany.
Je sice pravda, že s tím, jak definovat a hájit levicové ideje nemá
v Evropě problém zdaleka jen česká sociální demokracie, ale ČSSD
rezignovala i na diskuse okolo myšlenek kulturní levice či problémů, jako je
imigrace a problémy menšin, které se v levicových stranách jinde přece jen
konají.

A už vůbec se neodvažuje přicházet s vlastními návrhy na skutečně
levicová řešení celoevropských problémů, jako je nadvláda dluhů nad státy,
diktát velkých korporací, daňové ráje, či rostoucí nerovnosti mezi jednici i
celými regióny a státy.

Politika „údržby“ současných poměrů, diktovaných konzervativní politikou
Německa a neoliberální filozofií se přitom začíná klasickým sociálně
demokratickým stranám po celé Evropě vracet jako nebezpečný bumerang
v podobě nástupu radikální levice v Řecku a Španělsku. Ty přitom
nemusí být zdaleka posledními zeměmi, kde voliči odvrhnou krotkou sociálně
demokratickou levici, která se stala součástí nefungujícího neoliberálního systému,
ve prospěch radikálů.

ČSSD se žádným z těchto problémů seriózně nezabývá. Evidentně doufá,
že když bude dobře vládnout, snad se k ní voliči zase více přikloní.
Neuvědomuje si evidentně, že–nahlíženo z hlediska jakési politické
demografie—není při její současné politice kde brát, protože voličské skupiny,
na něž vsadila, mizí.

Jinými slovy, postkomunistický elektorát sestávající z postarších,
méně vzdělaných lidí v menších městech a vesnicích se rychle ztenčuje,
přičemž nastupující generaci ČSSD ničí neoslovuje. A to navzdory skutečnosti,
že nynější „náctiletí“ jsou o poznání méně oslnění pravicí, než byli jejich
předchůdci v předešlých dvaceti letech.

Shrneme-li, ČSSD se před sjezdem jeví sice jako více konsolidovaná
strana, která ustojí útoky Hradu i hradní páté kolony ve svých řadách, a která
bude nejspíš mít v příštích letech i mnohem méně problémů
s rozkladnými tendencemi než amorfní hnutí ANO. Zároveň ale nemá strana se
svou současnou programovou a ideovou chudobou velkou šanci vrátit se na
skutečné politické výsluní.

 Vlastně má do jisté míry štěstí, že nalevo od ní je u nás pro mnohé
nadále zprofanovaná KSČM. Jinak by totiž byly dveře k nástupu radikálnější
levice u nás doširoka otevřené.

Deník Referendum, 12.2.2015 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..