Revolta většiny
poslanců hnutí Úsvit proti jeho lídrovi Tomio Okamurovi potvrzuje, že
populistická hnutí organizovaná na vůdcovském principu jsou vnitřně velmi
nestabilní. Jestliže je nějaké politické hnutí vystavěno primárně na charismatu
a názorech, jakož někdy i penězích, jedné jediné osobnosti, schází mu vnitřní
mechanismy, které umožňují demokratickou diskusi a transparentní rozhodování.
Lidé, kteří mají
ambice se dostat do vysoké politiky, často neváhají se tam vyvézt na zádech
silné osobnosti s tím, že zpočátku plně respektují její názory i vůdčí
roli. Jenže jakmile se do vysoké politiky dostanou a usednou kupříkladu
v poslaneckých lavicích, velmi často si začnou nárokovat větší roli. Jelikož
populistická hnutí organizovaná na vůdcovském principu nemají mechanismy, jak
takové nároky demokraticky prodiskutovat a popřípadě uspokojit, ocitají se dost
často v nebezpečí rozkladu.
To se nyní stalo
hnutí Úsvit. Není zdaleka prvním politickým projektem, v němž se silný
vůdce, který nerespektuje demokratické principy při vnitřním rozhodování a
diskusi, dostane do konfliktu s lidmi, kteří vůči němu byli při vidině politického úspěchu
pod jeho křídly nejprve zcela loajální. Netýká se to přitom jen čistě
vůdcovských projektů, jakým byl Úsvit.
Na zbytnělou roli
politického vůdce, který nepovažoval za nutné příliš respektovat vnitřní
demokratické mechanismy, doplatily i politické projekty, které si organizační a
rozhodovací strukturu vytvořily. Stačí si vzpomenout na Hnutí za demokratické
Slovensko, které stálo a padalo s Vladimírem Mečiarem. Anebo dokonce
českou Občanskou demokratickou stranu, která byla tak dlouho především
projektem Václava Klause, až nakonec nezvládla přechod do postklausovské éry. I
po odchodu Klause z čela strany se uvnitř ODS neustále řešily postoje
různých lidí ke Klausovi a jeho názory.
Úsvit byl ovšem od
svého vzniku ještě navíc ohrožován svým rozplizlým ideovým profilem. Nebylo
jasné, jaké myšlenky lidé, kteří se na Okamuru nabalili, vlastně zastávají, i
když bylo zároveň zřejmé, že ve světle toho, co sám Okamura deklaruje,
k němu tíhnou především populističtí radikálové a hlasatelé xenofobie vůči
etnickým menšinám i přistěhovalcům. I proto nepřekvapuje, že by část
z nich nyní chtěla vytvořit novou stranu po vzoru Národní fronty Mariny Le
Penové ve Francii.
Jelikož máme na
české politické scéně ještě jedno hnutí organizované na vůdcovském principu,
které to dotáhlo až do parlamentních lavic, ANO Andreje Babiše, nelze si
nepoložit otázku, zda ANO brzy nečeká stejný osud jako Úsvit. I v ANO se
na charisma, vůdcovské schopnosti a peníze Babiše „nabalila“ řada lidí, o kterých on sám
nic neví. Ani ANO nemá srozumitelnou ideologii, která by fungovala jako síto,
jež nechá propadnout do řad hnutí jen lidi s podobnými názory. Není tedy
překvapující, že i v ANO je řada ambiciózních lidí, kteří si
v poslední době začali stěžovat, že o všem rozhoduje Babiš.
Nadcházející sjezd
ANO může některá tato ostří otupit tím, že vytvoří jasnější rozhodovací
mechanismy, jenže vzhledem k tomu, jak a okolo koho hnutí vzniklo, musí
mít nakonec poslední slovo vůdce. I v ANO je tedy zaděláno na vnitřní
pnutí.
Babišovi se může
dařit nějakou vnitřní revoltu vedoucí až k rozkladu potlačovat déle než
Okamurovi. Má více peněz a navíc ve světle volebních výsledků i účasti ve vládě
má více prebend, které může rozdávat vlivným nespokojencům a kterými může
naopak odměňovat loajální stoupence. Jenže s tím si nelze dlouhodobě
vystačit. Politické hnutí nakonec nikdy nefunguje jako firma.
I proto je na místě
sledovat vývoj v hnutí ANO nikoliv optikou, kterou uplatňujeme vůči
klasickým politickým stranám, s jejich víceméně transparentními mechanismy
rozhodování. Užitečnější při posuzování
budoucnosti Babišova hnutí jsou spíše zkušenosti s Věcmi veřejnými a nyní s
Úsvitem.
ČRo Plus, 12.2.2015