Projev prezidenta Miloše Zemana
na konferenci Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (AIPAC) se
při prvním pohledu jeví jako úspěch. Prezidentova jasná podpora pro Izrael,
stejně jako jeho opakované výzvy ke koordinované mezinárodní vojenské akci
proti Islámskému státu, mu přinesly bouřlivé ovace ze strany přítomných
delegátů proizraelské lobbistické skupiny. A jelikož je hlavou českého státu,
patřily i České republice, která je dlouhodobě vnímána jako jeden
z nejvytrvalejších spojenců židovského státu.
Kontext Zemanova vystoupení je
ale bohužel o poznání problematičtější. Konalo se za situace, kdy jak na
setkání přítomný izraelský premiér Benjamin Netnajahu, tak organizace která
jeho i Zemana pozvala coby řečníky, jsou v jakési válce slov s Bílým
domem ohledně postojů Obamovy administrativy k některým otázkám na
Středním východě, zejména k iránskému jadernému programu. Netanjahu i
AIPAC požadují mnohem tvrdší přístup než ten, kterého chce diplomatickou cestou
dosáhnout Obama.
Jedním z dopadů Zemanova
vystoupení tedy bude, že český, údajně levicový prezident, který by měl
teoreticky mít blíže k demokratické Obamově administrativě než
k republikánům a americkým jestřábům, se nyní pevně zařadil do tábora
amerických i zahraničních politiků, s nimiž je současný Bílý dům na
kordy.
Je samozřejmě možné opáčit, že
Zeman byl tak jako tak na „černé listině“ Bílého domu už kvůli svým proruským
postojům v krizi na východě Ukrajiny, takže si svým vystoupením na
konferenci skupiny AIPAC nemohl už v očích Bílého domu o moc víc uškodit. Jenže
jeho jestřábí rétorika v otázce boje s terorismem, zejména s IS,
jakož i jeho silná podpora pro Izrael, ho bohužel neučiní ani spojencem
republikánů, což by snad mohl být dobrý základ pro zlepšení vztahů mezi oběma
zeměmi na prezidentské úrovni po amerických prezidentských volbách příští rok,
pokud by je vyhrál republikánský kandidát.
Potíž je v tom, že Zemana
kvůli jeho proruským postojům „nemusí“ ani prominentní američtí republikáni. Jejich
neoficiální zahraničně-politický „mluvčí“, senátor John McCain, sice podporuje
podobně jako Zeman vojenský zásah proti IS, ale zároveň je také pro dodávky
amerických zbraní Ukrajině. Pro Putinovu politiku má rozhodně menší porozumění
než Zeman, kterého v minulosti kvůli jeho sympatiím k Rusku tvrdě
kritizoval.
V tomto kontextu zůstane
Zemanovo vystoupení jen další sólovou akcí neřízené střely v českém
prezidentském úřadu. Až odezní pěkné dojmy z ovací ve stoje, stane se opět
zřejmým, že český prezident na mezinárodních fórech vybízí v rozporu
s linií české vlády k rozsáhlé mezinárodní vojenské akci proti IS,
aniž by jeho lidé nebo čeští diplomaté obecně budovali diplomatickými cestami
pro jeho návrhy nezbytnou podporu.
S nikým koordinované výzvy
českého prezidenta k útoku na IS mohou být ve světle jeho tolerance
k ruské agresi na Ukrajině ve svých důsledcích navíc kontraproduktivní. I
v USA jistě zazní otázka, zda Zeman jen neslouží jako jakýsi mluvčí
Kremlu, který by velmi rád odvedl pozornost od svého počínání na Ukrajině
k boji s terorismem v rámci nějaké nadnárodní aliance.
V našem domácím kontextu pak
Zemanovo vystoupení opět nastoluje otázku, kdo vlastně formuluje českou
zahraniční politiku. Zeman může samozřejmě argumentovat, že na konferenci AIPAC
vystoupil jako soukromá osoba, ale tak jednoduché to v případě hlavy státu
bohužel není. Funkce prezidenta není na zapínání a vypínání.
Jisté tak je, že i pro českou
vládu, která se ve vztahu k Rusku snaží následovat linii Evropské unie a
NATO, a která je k možné vojenské akci proti IS o dost skeptičtější než
Zeman, přibouchl Zeman opět o něco více dveře k produktivním vztahům se
současnou americkou administrativou. Ukazuje se, že nedávná schůzka nejvyšších
ústavních činitelů ke koordinaci zahraniční politiky byla pro Zemana jen
nezávazným popovídáním s vládními činiteli, kteří by podle ústavy měli být
za zahraniční politiku odpovědní.
Výsledkem je tedy nejenom další
facka vládě v jejích snahách prezidenta držet v patřičných mezích,
ale také další rozmlžení obrazu zahraniční politiky Česka u našich spojenců. Ti
musí být naprosto zmateni nejen pokračující kakofonií hlasů v české
zahraniční politice, ale také nedostatkem její ideové koherence.
Pro levicové politiky v Evropě pak musí být úplnou záhadou, proč ČSSD
podpořila, Zemana v druhém kole prezidentské volby s tím, že je to
levicový politik.
Právo, 4.3.2015