Většina
českých vládních a parlamentních politiků hraje s občany zvláštní hru.
Opakovaně si stěžují na různé ústavní přešlapy, jakož i porušování
zahraničně-politické linie vlády prezidentem, ale když mohou využít politické a
ústavní nástroje, aby prezidenta odkázali do patřičných mezí, rozplynou se
bojovné řeči v jakousi politikou mlhu.
Řeč přitom
není jen o vztahu parlamentních i vládních politiků a současného prezidenta
Miloše Zemana, ale i o prezidentovi Václavu Klausovi. Ačkoliv se nyní často
argumentuje, že nejrůznější excesy Zemana souvisí se zavedením přímé volby
prezidenta, ústavu si vykládal po svém a zahraničně-politickou linii vlád
porušoval nebo ignoroval i parlamentem zvolený Klaus. Když Klaus kupříkladu
odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu, kterou před tím podpořily ústavními
většinami obě komory parlamentu, politici Klausovi různým způsobem hrozili, ale
nakonec se nic zásadního nestalo.
Není tedy divu,
že prezident Zeman si hned po nástupu do funkce začal vykládat ústavu po
svém—tedy tak, aby posílil svoji pozici na úkor parlamentu a vlády. Straničtí
politici se bouřili, hodně mluvili o Zemanově hrozbě parlamentní demokracii, když
jmenoval bez souhlasu parlamentu svoji vládu takzvaných expertů, a dokonce
vznikl jakýsi konsensus, že je třeba zpřesnit prezidentovy pravomoci.
Kupříkladu tak, aby nemohl bezdůvodně odkládat jmenování vlády, nebo aby coby ústavně
neodpovědný prezident neměl výlučnou pravomoc vybírat členy bankovní rady České
národní banky.
Jenže se
zdá, že se odvážné návrhy, které vzešly primárně z dílny ministra pro
legislativu Jiřího Dienstbiera, opět neuskuteční. Není na nich prý potřebná
shoda. Opatrnost při změnách ústavy je samozřejmě pochopitelná, ale zároveň lze
poznamenat, že až se parlamentní politici a vláda opět dostanou do nějakého
ústavního konfliktu s prezidentem, v němž budou tahat za kratší
konec, mohou si stěžovat jen sami na sebe.
To samé
platí o prezidentových zahraničně-politických aktivitách. Tato prezidentova
činnost podle ústavy patří k takzvaným kontrasignovaným pravomocem, což
znamená, že důležité zahraničně-politické aktivity prezidenta, včetně jeho cest
a významných projevů, má schvalovat vláda. Všechny jeho cesty vskutku
schvaluje, protože je stát financuje, ale i zde panuje značné pokrytectví.
I v případech,
kdy vláda dobře ví, že prezident podniká tu či onu cestu v rozporu
s oficiální zahraničně-politikou linií vlády, nebo že dokonce svými
vystoupeními rozhořčí naše spojence, vládní politici totiž takové aktivity
prezidenta svým formálním souhlasem nakonec vždy schválí. Zřejmě proto, že se
buď nechtějí dostat do otevřeného sporu s prezidentem, nebo proto, že by směrem
do zahraničí nevypadalo vládní mistrování prezidenta dobře.
Že může
účast prezidenta na té či oné zahraniční akci vypadat nakonec mnohem hůř, než
kdyby mu vláda jeho cestu jednoduše neschválila, vládní politici evidentně
příliš neřeší. Stávají se tím ovšem nejen spoluodpovědnými za prezidentovo
vystupování, ale de facto svým souhlasem s tou či onou problematickou
cestou pozdvihují formálně prezidentovu cestu na akt oficiálně reprezentující
celou zemi.
Ačkoliv někteří vládní politici vedou řeči o tom, jak
v tom či onom s prezidentem nesouhlasí, a ačkoliv premiér a ministr
zahraničí veřejnosti sdělují, že prý s prezidentem o jeho
zahraničně-politických aktivitách diskutují,
je schvalování problematických cest prezidenta vládou ve skutečnosti
naprosté vzdání se odpovědnosti, kterou vláda za činy neústavně odpovědného
prezidenta má.
Až tedy prezident opět odcestuje na
problematickou zahraniční cestu, která dělá jeho zemi ostudu u spojenců,
neobviňujme primárně jeho. Vinu nese v první řadě vláda.
ČRo Plus, 8.4.2015