O přílivu statisíců uprchlíků do
jižní Evropy–doprovázenému tragickými událostmi ve Středozemním moři–bude
konečně diskutovat mimořádný summit Evropské unie. V reakcích na tuto
kalamitu se ovšem zatím bohužel ozývají především názory, které vytrhují její
jednotlivé aspekty z celkového kontextu.
Jedním je tvrzení, že evropští
politici jen hrají do rukou pašeráckým gangům, když uprchlíkům nabízejí příliš otevřenou
náruč. Autoři těchto argumentů by měli říct, jak problém řešit.
Už z bezpečnostních důvodů
je totiž v podstatě neproveditelné, aby EU všechny polomrtvé ubožáky šmahem
expedovala zpět do zemí, odkud se pašerácká plavidla vypravila. Podobně
nerealistické je deportovat většinu uprchlíků zpět do zemí jejich původu, pokud
jim tam nehrozí okamžitá smrt. Mnoho z nich ostatně nemá papíry, takže
žádná země původu „není“.
Plošné deportace navíc nepatří
do arsenálu evropských lidskoprávních tradic, jakkoliv leckterý evropský
„humanista“ dnes argumentuje, že je lepší být na uprchlíky tvrdý, protože nám
projedí i zbytky sociálního státu a jejich problémy posílí extrémní pravici.
A pak je zde další problém: zastavení
pašeráckého byznysu by bylo možné buď s pomocí systematického potápění
jejich lodí, anebo přímo s pomocí okupace pobřeží těch zemí, odkud se
uprchlíci do EU plaví. To by „vyřešilo“ otázku, kam vracet připluvší uprchlíky,
navíc by v uprchlických táborech na severním pobřeží Afriky bylo možné „
v klidu“ rozhodovat o tom, kdo dostane v EU azyl.
To by ovšem vyžadovalo rozsáhlou vojenskou
akci. Jenže ta nepochybně narazí u mnoha našich holubic míru, které šmahem odmítají
vojenské intervence coby projevy západní arogance, zatímco tvrdý postup vůči
uprchlíkům jako západní aroganci nevnímají. Jde přeci v prvé řadě o náš
domácí blahobyt.
Dalším vytrháváním věcí z kontextu
je tvrzení některých evropských zemí (zejména těch, které se o uprchlíky
nechtějí s přetíženými jižními zeměmi EU dělit), že prý musíme v prvé
řadě stabilizovat poměry v zemích, odkud uprchlíci utíkají. Je to hezký
argument, ale realizovatelný přinejlepším ve vzdálené budoucnosti.
Navíc, pokud bychom ho vzali
vážně, nejenže by v konečném součtu stál pravděpodobně víc peněz než integrace
miliónů uprchlíků v Evropě, ale asi by se zase neobešel bez nějaké formy
„neo-koloniální“ invaze západních států. Jen těžko totiž doufat, že se taková
Sýrie, Libye nebo Somálsko samy stabilizují, jen když do nich Západ „nalije“
peníze a dobře míněné know-how.
Což nás vrací k otázce, co
dělat se statisíci uprchlíků, kteří v Evropě už jsou. Tvrzení českých
politiků, že preferují stabilizaci zemí, odkud uprchlíci přišli, jsou jen alibistickou
zástěrkou neochoty přijmout na základě evropských kvót proporční část
uprchlíků, kteří se nyní tísní v nelidských podmínkách v přeplněných utečeneckých
táborech na jihu Evropy. A jsou tudíž popřením principů
vzájemné solidarity, na kterých vyrostla EU.
Uprchlickou krizi lze vyřešit jen
s pomocí opatření na mnoha úrovních—od okamžité pomoci uprchlíkům, kteří
už v EU jsou, přes boj s pašeráky, až po rozsáhlou pomoc rozvráceným
zemím, odkud uprchlíci přicházejí. Přičemž ta nebude v některých případech
reálná bez předešlé vojenské intervence, která by zlikvidovala různé
teroristické organizace a diktátory. Ti, kdo volají jen po dílčích opatřeních,
ve skutečnosti nemají řešení žádné.
Právo, 22.4.2015