Radnice Prahy 2
před několika dny rozhodla, že lidé, kteří na prezidenta Miloše Zemana házeli
během připomínky 25. výročí sametové revoluce
vloni 17. listopadu vejce, se nedopustili přestupku. Zeman na toto
rozhodnutí reagoval během setkání se zastupiteli Středočeského kraje slovy, že
Praha 2 je militantně pravicová, a že kdyby byl prezident pravicový, bude
k tomu přistupovat jinak.
Důkazů o militantní
pravicovosti Prahy 2 je prý víc. Před časem kupříkladu odmítla jmenovat čestným
občanem Františka Kriegela, který v roce 1968 jako jediný člen
československého vedení odmítl v Moskvě podepsat Moskevský protokol, který
legitimizoval okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Co na tom, že i
toto rozhodnutí Prahy 2 lze vidět dvěma způsoby. Je zcela legitimní, že se
radnici Prahy 2 nelíbí, že Kriegel, ač byl v jistých obdobích svého života statečný
člověk a tvář Pražského jara, byl také stalinista, který se v únoru 1948 jako
organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milicí aktivně
podílel na komunistickém převratu. Nejde
o levici a pravici, ale především o to,
jak se kdo staví k dědictví totalitního režimu u nás.
Zajímavé
je, jak Zeman i jeho podporovatelé v levé části politického spektra
dokázali české veřejnosti i části médií vnutit obraz prezidenta coby levicového politika. Možná se
to daří i proto, že byl Zeman po určitý čas úspěšným předsedou sociální
demokracie, ale podrobíme-li analýze jeho nejrůznější postoje a názory, je jeho
levicovost spíše jen chimérou.
Zeman
nikdy neformuloval žádnou koherentní levicovou filozofii. To, že agituje kupříkladu
za majetková přiznání, je z hlediska levice pěkná věc, jenže zároveň
agituje za zájmy českých velkopodnikatelů, jejichž firmy sídlí v daňových
rájích, a jejichž soukromými tryskáči se nechá dopravovat ze zahraničních
cest.
O
zásadních otázkách moderní levice nikdo nikdy neslyšel prezidenta mluvit ani
v jeho rozvleklých rozhlasových a televizních rozjímáních. Když byl ještě
politickým důchodcem na Vysočině, s ním spojení přeběhlíci pomohli pravici
dát dohromady většinovou vládu.
Když
už bychom měli Zemana nějak ideově definovat, jeví se spíše jako konzervativec, který kupříkladu
v hodnocení ruské skupiny Pussy Riot rozhodně nestojí na straně levicové
obhajoby lidských práv i tolerance k sexuálním menšinám, což koneckonců
ukázal už dříve, když zdůvodňoval, proč nechce jmenovat profesorem Martina
Putnu.
V zahraniční
politice je pak Zeman v některých otázkách často větším jestřábem, než
celá česká pravice. I Řecko coby jakýsi prubířský kámen levicových a
pravicových postojů v Evropě by nejraději rovnou vyloučil z eurozóny.
S levicí
prostě nemá Zeman nic moc společného. Je především typickým představitelem
českého postkomunismu, v němž byla a jsou pravicová i levicová znaménka
často jen účelová hra technologů moci bez hodnotového kompasu.
V principiálních otázkách je koneckonců spojencem předchozího, údajně
pravicového prezidenta, Václava Klause,
kterého dříve vzývalo i mnoho pražských politiků. To, že Klause kdysi
kritizoval za jeho provedení privatizace, na tom moc nemění; později se
s ním klidně spojil v rámci opoziční smlouvy.
Zemanův
útok na radnici Prahy 2 tak nemá ve skutečnosti nic moc co do činění
s levicí a pravicí, ale spíše s jeho snahou rozdělovat českou veřejnost na Prahu a zbytek země. Nebo
přesněji na pražskou–údajně elitářskou–kavárnu a zbytek země. Svým útokem na
Prahu 2 politicky zabíjí dvě mouchy jednou ranou.
Na
jedné straně vnucuje veřejnosti představu, že se ho momentálně nepopulární
pravice snaží s pomocí svých posledních silných bašt coby levicového politika
poškodit. Na straně druhé tím říká svým postkomunistickým příznivcům, kteří se
rekrutují zejména z malých měst a obcí, že odmítnutí Prahy 2 potrestat házení vajec na jeho osobu
je dalším komplotem pražské kavárny.
Ve
všech těchto rétorických cvičeních přitom nejde o ideje. Politikou Zemana
je téměř vždy jen sám Zeman.
ČRo PLus, 29.4.2015