Obzvláště z řad české levice
slyšíme v poslední době argument, že vojenské invaze v Libyi a Iráku,
popřípadě neuvážená západní podpora pro opoziční síly v některých dalších
zemích v severní Africe a na Středním východě, přispěly k současné
vlně uprchlíků, která zaplavuje Evropu. Kdyby Západ nechal tyto země na pokoji,
nemuselo k tomu dojít.
A to nejen prý proto, že by
kupříkladu v Libyi dnes neexistoval chaos, který umožňuje, aby se přes ní
uprchlíci do Evropy dostávali, ale i proto, že takový Muammar Kaddáfí, ač to
byl jistě brutální diktátor, dokázal přece jen s pomocí svého represivního
aparátu zajistit vnitřní stabilitu a nedovolit nekontrolovaný průchod běženců
přes území Libye.
Podobné argumenty o stabilitě,
kterou přeci jen jakž takž diktátoři zajištovali, když byli v plné síle, lze
zaslechnout i na adresu syrského diktátora Bašára Al-Asada nebo bývalého
prezidenta Egypta Husní Mubaraka. Západ prý naivně uvěřil, že po nich přijde
něco lepšího. Podpora „arabským jarům“ byla neuváženost.
Někteří levicoví intelektuálové
zároveň rádi vypočítávají, jakých přešlapů se dopustily před rokem 1989 Spojené
státy, když podporovaly ve své snaze zastavit sovětský komunismus některé dosti
odporné režimy. Tvrdí, že USA neměly právo přivírat oči nad povahou režimů,
s nimiž v bipolárním světě spolupracovaly, o přímé podpoře pro různé
diktátory ani nemluvě. Morálně se tím zdiskreditovaly.
Doyen české radikální levice Petr
Uhl dokonce napsal, že i proto zahraniční politiku
USA považuje za ohrožení míru a demokratických práv a svobod ve světě „ mnohem
více než světovou politiku SSSR“.
Když ale někteří z těch, kdo jsou tak kritičtí k USA kvůli
jejich dřívější účelové spolupráci s pravicovými diktátorskými režimy (a občas
i nepřímé účasti na svrhávání režimů, které považovaly za potenciální spojence
SSSR, jak se to stalo v podobě podpory pro Augusto Pinocheta v Chile),
dnes nemilosrdně kritizují Západ v podstatě za to, že místo toho, aby
s některými podobnými diktátory v rozumné míře spolupracoval a udržel tím stabilitu,
pustil se v posledních desetiletích do jejich svrhávání, vtírá se chtě
nechtě otázka, jakým metrem přesně měří.
Z jakých pozic pak kritizují USA za jejich podporu pro diktátorské
režimy v době studené války? USA tehdy došly k názoru, že je lepší ve
snaze omezit nebo zastavit šíření komunismu, zejména v Latinské Americe,
spolupracovat s pravicovými juntami a podobnými nechutnými režimy, protože
ty za ně odváděly špinavou práci v boji s levicovými guerillami a
hnutími, které pro změnu často financoval SSSR nebo jeho spojenec Kuba.
Tato cynická hra se hrála na obou stranách, přičemž občas se
velmocenské bojiště táhlo prostředkem zasažených zemí, jako kupříkladu
v Angole. Bylo to pro obě velmoci výhodnější, než se angažovat přímo,
protože přímé vojenské angažmá občas vedlo k velkým ztrátám a prohrám,
jako v případě americké invaze ve Vietnamu nebo sovětské
v Afghánistánu. V obou těchto případech samozřejmě druhá velmoc
vyzbrojovala domácí bojovníky a propagandisticky využívala případných porážek
svého velmocenského protivníka.
Po roce 1989 se situace poněkud změnila. SSSR se rozpadl a Rusko na čas
oslabilo, zatímco USA se staly zdánlivě jedinou supervelmocí. Své bývalé praxe
využívání některých diktátorských režimů coby spojence dělajícího za ně
špinavou práci se úplně nevzdaly, jako třeba v případě Saúdské Arábie, ale
zároveň začaly spolu se spojenci využívat změny v globální rovnováze sil i
„prodemokratického“ klimatu k zásahům proti některým diktaturám.
Kritici namítnou, že to byly útoky vedené cynickými geopolitickými
zájmy, které se jen účelově skrývaly za idejemi lidských práv a šíření
demokracie. Ve skutečnosti to bylo složitější. Jednalo se kupříkladu i o
politickou reakci na západní veřejné mínění, které bylo ve věku rostoucí
mediální všudypřítomnosti masírováno obrazy masakrů a dalších hrůzných činů
páchaných diktátory, jako byl Slobodan Miloševič, Saddám Husajn, Muammar
Kaddafí, Hosni Mubarak nebo Ašár Al-Asad.
Když někteří lidé na levici nyní tvrdí, že jsme měli tyto diktátory
nechat na pokoji, a v míře, která zajištuje stabilitu v severní
Africe a na Středním východě s nimi raději spolupracovat, protože výsledky
našich invazí a vměšování jsou žalostné, možná mají pravdu, pokud budeme
situaci nahlížet čistě utilitárně.
Možná by skutečně bylo lepší nechat takové diktátory dělat jisté druhy
špinavé práce za nás stejně, jako nechaly USA za sebe dělat špinavou práci Manuela
Noriegu nebo Pinocheta. Stačilo přivřít oči, nevšímat si masivního porušování
lidských práv, a nemuseli bychom teď kupříkladu čelit mohutné uprchlické vlně.
Ale někteří naši levicoví komentátoři si pak budou muset vybrat, co
chtějí vlastně kritizovat. Jestliže de facto naznačují, že jsme raději měli
přehlížet masovému porušování lidských práv diktátory
v severní Africe a na Středním východě, protože koneckonců tito diktátoři
garantovali alespoň jakousi stabilitu, kterou rozvrácený región dnes nemá, pak
jen těžko mohou zároveň kritizovat USA za to, že během studené války na různé
diktátory kvůli cynickému geopolitickému kalkulu také spoléhaly.
Novinky, 1.5.2015