Česká republika by prý jen
neprávem sklízela, co zasely bývalé koloniální mocnosti, kdyby nyní byla nucena
k přijímání většího počtu uprchlíků, kteří dorazili z Afriky a
Středního východu do z jižních zemí Evropské unie. Nikdy jsme nebyli
koloniální mocností, takže za podmínky, které panují v zemích, odkud
uprchlíci přicházejí, neneseme odpovědnost.
Podobným argumentem je, že se
Česká republika nepodílela na invazích, které rozvrátily některé země na severu
Afriky, nebo se neúčastnila vyzbrojování povstalců v dalších, dnes
rozvrácených zemích.
To je jistě do značné míry
pravda, ale není to dobrý argument. Solidarita s jižním křídlem EU, kde se
běženci hromadí, jakož i s velkými evropskými zeměmi, které nejvíce
uprchlíků přijímají, nemůže být podmiňována poukazy na historii.
Když Česká republika žádala o
členství v EU, a všemi silami o něj usilovala, věděli jsme přeci velmi
dobře, že každá tehdejší členská země má nějakou historii, jejíž dědictví může
tak či onak ovlivnit i všechny ostatní členy společného klubu. Do EU jsme
nevstoupili s tím, že toto dědictví se dá vytknout před závorku, a
vzájemnou solidaritu si budeme prokazovat pouze v oblastech, které nejsou
historií té které země ovlivněny.
Jinými slovy: členství ve
společném prostoru solidarity jsme přijali jak s pozitivy, které
s toho plynou, tak s vědomím možných negativních okolností, které
budeme s ostatními sdílet. Když se teď řada lidí u nás distancuje od
uprchlické kalamity s tím, že jsme ji coby nekoloniální země nezavinili,
není to vůči ostatním členům klubu férové.
I oni by mohli argumentovat, že
máme nějakou historii. Kupříkladu tu komunistickou, která v podobě
nejrůznějších sociálních neduhů—od neúcty k zákonům až po rozsáhlou
korupci—dodnes ovlivňuje nejen fungování naší společnosti, ale také negativně
dopadá na země, které nám otevřely náruč.
I ony mohly před časem říct: totalitní
komunismus jste si do značné míry zavinili sami, s jeho dopady se poperte sami.
Proč bychom vám měli dávat stamiliardy korun, nebo vám pomáhat
s modernizací institucí? My jsme u nás komunisty k moci nepustili.
Falešný je také argument, že
Česká republika nijak nepřispěla k rozvratu v některých
severoafrických zemích a na Středním východě. Za prvé jsme už byli v době,
kdy se rozhodovalo o některých intervencích členy NATO. Není známo, že by naši
politici na půdě NATO nebo OSN vehementně rozporovali kupříkladu americké plány
na invazi v Iráku. To samé platí o vojenském zásahu v Libyi.
Tvrzení, že náš reálný vliv byl příliš
malý na to, abychom dokázali USA nebo velké evropské mocnosti od jejich plánů
odradit, neobstojí. Jistě naši politici měli přinejmenším možnost oficiálně
protestovat.
Problém je i s „koloniálním“
dědictvím. Ne, Češi nikdy neměli kolonie, ale Československo coby komunistická
země aktivně pomáhala diktaturám v Libyi, Sýrii i Iráku. Lze se oprávněně
ptát, zda by v těchto zemích nakonec došlo k občanským válkám, kdyby
v nich sovětský blok, za aktivní účasti Československa, neudržoval při
životě autoritářské režimy, které pošlapávaly náboženské a další tradice i
občanské svobody, a generovaly tak postupně obrovské společenské frustrace.
Na tento náš podíl na situaci
v některých zemích Středního východu a v severní Afriky dnes rádi
zapomínáme s pomocí fikce, že komunistický režim nám byl vnucen, a že
obecně je to kus naší historie, od níž se po právu distancujeme. Dějiny u nás
ale nezačaly 17. listopadu. 1989. Dnes jsme demokracií, ale nebyli jsme jí vždy
Stejně tak některé dnešní západní demokracie byly kdysi koloniálními mocnostmi.
Není alibistické, když jim mnozí
Češi kvůli dědictví kolonialismu vyčítají uprchlickou kalamitu, zatímco svoji
vlastní historii si vykládají přinejmenším účelově? Nepodporovalo komunistické
Československo kupříkladu sovětskou invazi v Afghánistánu, která byla
počátkem jeho dnešního rozvratu? Vystačíme si s tím, že jsme coby sovětský
satelit neměli údajně na vybranou?
Možná by tedy bylo dobré tváří
v tvář uprchlické kalamitě přestat šermovat historií a údajnými chybami
těch ostatních. Měli bychom se zaměřit na to, co je podstatné. Tedy na otázku,
zda chceme být v současné nelehké situaci solidární
s těmi zeměmi EU, které nám už od roku 1989 prokazují nemalou dávku solidarity.
Novinky, 15.5.2015