V diskuzi o
uprchlické kalamitě a návrzích Evropské komise na rozdělování uprchlíků podle
kvót se směšují dvě roviny, které je účelné oddělit.
Jednou rovinou je solidarita s uprchlíky. Nějaká společná
evropská politika na této úrovni je žádoucí (a nedávný summit EU přijal některé kroky), ale celé EU nelze
vnutit uniformní řešení. Jednotlivé země
mají mít právo pomáhat podle svých možností individuálně– od přijímání
uprchlíků přímo z krizových oblastí až po pomoc při stabilizaci poměrů
v rozvrácených zemích.
Druhou rovinou je solidarita s ostatními zeměmi EU, zejména
těmi, které jsou nejvíce zasaženy uprchlickou kalamitou. Žádná z nich
nemůže za to, že sousedí s Afrikou v situaci, kdy EU jako celek zatím
nebyla schopná se s přílivem běženců účinněji vypořádat nebo do něj vnést
nějaký řád.
Ne všechny země v schengenském
prostoru navíc nesou břímě ochrany vnějších hranic EU. Země obklopené jen členy
EU, jako je Česká republika, by měly tuto pro ně výhodnou dělbu práce reagovat
v krizích přinejmenším „dělbou solidarity“.
Představme si, že by
se Rusko rozhodlo zabrat celou Ukrajinu, a sousední země by zaplavily statisíce
uprchlíků. Asi bychom se dost podivovali nad smyslem evropské solidarity, kdyby
země EU, dostatečně vzdálené od epicentra krize, odmítaly s tak obrovským problémem
na našem území pomoct. Kvóty coby nouzové
opatření na distribuci uprchlíků do ostatních zemí EU by nám nejspíš nepřipadaly
už tak „dirigistické“, jak se o nich nyní mluví.
Nesolidární je naše
počínání i proto, že země, které nakonec jižnímu křídlu Unie pomohou, a budou
se možná kvůli našemu odmítání kvót nuceny podělit i o nám „přidělené“ uprchlíky,
jsou shodou okolností právě ty, které primárně financují strukturální fondy, po
nichž naše země tak dychtivě natahuje
ruce.
Bude proto zajímavé
sledovat, jakých absurdních dimenzí dosáhne debata točící se u nás okolo čísla
525 coby navržené české „kvóty“ pro příjem uprchlíků. Podobné číslo, ale ve stamiliardách korun, shodou okolností
vystihuje míru solidarity, kterou nám jen v tomto rozpočtovém období nabízejí bohatší
členové EU.
Naše debata o
uprchlících je tak i o tom, do jaké míry
patříme i čtvrtstoletí po pádu bývalého režimu do vzájemně solidární Evropy.
Zatím se zdá, že solidaritu chápeme jako jednosměrnou cestu: vy dávejte, a my
si vybereme, co se nám hodí.
Právo, 18.5.2015