Česká politická
debata o uprchlících, kteří zaplavují Evropu, vyjevuje nejen očekávané
stereotypy, ale také notnou míru pokrytectví v názorech různých
politických stran. Ať už jsou proti většímu přijímání uprchlíků, nebo jen
údajně proti kvótám na jejich rozdělování do členských zemí Evropské unie, jimi
navrhovaná alternativní řešení jsou jen jakousi kouřovou clonou, která rozhodně
nemůže uprchlickou kalamitu vyřešit.
Jeden
z oblíbených argumentů zní, že naše země namísto přijímání uprchlíků jim raději
chce pomáhat v zemích jejich původu, jakož i pomáhat při stabilizaci
rozvrácených zemí. To je na první pohled pěkný argument, ale vyhýbá se otázce,
co s uprchlíky, kteří už do Evropy dorazili a tísní se
v přeplněných utečeneckých táborech na jihu Evropy. Navíc nám politici
nejsou schopni přesně vysvětlit, co přesně mají být ona účinná opatření
v zemích původu uprchlíků.
Další série
licoměrných argumentů se týká kvót, které pro rozdělování uprchlíků do jednotlivých zemí Unie navrhuje Evropská
komise. Je to prý opatření, které dále poškodí důvěru lidí v Unii.
Jednotlivé státy by prý měly o míře solidarity s uprchlíky rozhodovat
samy, podle svých možností. Co na tom, že Komise k návrhu zavést kvóty
přistoupila i proto, že „dobrovolná
solidarita“ řady zemí byla téměř nulová, takže břímě pomoci by zase zůstalo jen
na těch tradičně ochotných pomáhat, jako jsou Německo a skandinávské země.
V argumentaci
našich politiků také zaniká skutečnost, že Evropská komise navrhla dva typy
kvót: jedny pro příjem uprchlíků z utečeneckých táborů v Sýrii, kde
České republice navrhuje přijmout 525 uprchlíků, a pak kvóty pro distribuci
uprchlíků, kteří už jsou v jižní Evropě nebo do Evropy směřují. Ta je vyjádřena
procentuálně—v závislosti na ekonomických a dalších možnostech dané země.
Absurdnost
české diskuze o číslu 525 možná nejlépe vystihl publicista Petr Zídek, když
upozornil, že českou politickou reprezentací oslavovaný Nicholas Winton kdysi
sám zachránil o sto židovských dětí více, než je 525 uprchlíků, nad nimiž nyní
jako nad nepřípustným dirigismem Evropské komise, jehož důsledky prý jen těžko zvládneme, běduje skoro jako jeden
muž česká politická reprezentace.
Politici
také účelově směšují dvě roviny: solidaritu s uprchlíky a solidaritu
s ostatními zeměmi Unie. Zamlčují, že pokud nějak nepomůžeme
s uprchlíky i my, zůstane na bedrech jiných zemí Unie. A to buď proto, že
mají tu smůlu, že sousedí s Afrikou, anebo prostě proto, že tradičně pomáhají.
Licoměrná je
i starost některých českých politiků o to, zda uprchlíci přijatí jednotlivými
zeměmi na základě kvót v nich v rámci schengenského prostotu zůstanou
a nepůjdou nakonec stejně do tradičních bašt přistěhovalectví, jako je Německo.
Smyslem kvót je přitom především pomoct uprchlíkům v první fázi jejich
pobytu: od vyřízení papírů až po nezbytnou materiální a vzdělávací pomoc. Kam
půjdou poté, co získají v EU trvalý pobyt, je opravdu jejich věc, pokud
nezrušíme Schengen. Německo, které kvóty podporuje, to jistě dobře ví.
Největšímu
testu vystavuje ale uprchlická vlna českou levici. Ta měla v minulosti
plná ústa solidarity s utlačovanými a poníženými masami. Nyní se ovšem
bojí svých voličů, kteří, za se na novodobý „proletariát“ éry globalizace koukají
skrze prsty. Ideoví guru levice varují, že nám tito imigranti projí zbytky
sociálního státu.
Česká levice
je v pasti i proto, že coby programová „holubice míru“–a v poslední
době i kritik nejrůznějších vojenských intervencí Západu pod vedením Spojených
států–neví, jak naložit s návrhy na vojenské akce Evropské unie na severu
Afriky. Je přitom jasné, že pokud Unie nezlikviduje pašerácké základny a
nevytvoří na obsazeném území systém utečeneckých táborů, kde může rozhodovat o
tom, kdo z uprchlíků má dostat azyl v Evropě, bude uprchlická
kalamita pokračovat.
Kdyby nebyla
situace tak tragická, bylo by skoro zábavné sledovat, jak se česká levice tváří
v tvář uprchlické kalamitě kroutí. Vůbec neví, jak se zachovat, takže si
nakonec notuje s pravicí v mlhavých řečech o tom, že nejlépe je
situaci řešit přímo v rozvrácených zemích. S uprchlíky, kteří už na
jih Evropy dorazili nebo dorazí, ať si poradí zbytek Unie, anebo, ještě lépe,
prý zejména ty země, které kdysi měly kolonie nebo se účastnily vojenských
intervencí v Africe a na Středním východu.
Co na tom,
že komunistické Československo spolu se Sovětským svazem kdysi pomohlo stvořit
a vyzbrojovat diktátorské režimy v zemích, z nichž po jejich
zhroucení uprchlíci nejvíce proudí. S tím naše levice, dokonce ani ta
komunistická, prý nemá nic společného. Jak snadné je vinit ostatní
z důsledků kolonialismu, když u nás, zdá se, historie začíná až po roce
1989.
ČRo PLus, 20.5.2015