Před tím,
než politici z různých stran a mnozí komentátoři spustí obvyklý český
kolovrátek o nesmyslnosti kvót všeho druhu v reakci na připravovanou
novelu volebního zákona, která by zavedla čtyřicetiprocentní kvóty pro ženy na
kandidátkách pro volby do Sněmovny a krajů, měli studovat historii politiky.
Zjistili by,
že i nejliberálnější země Západu se čas od času z dobrých důvodů
uchylovaly k politice kvót. Pozitivní diskriminace v podobě americké
„affirmative action“, kanadské „equity employment“ a britské „positive action“ jsou
jen některými z příkladů politiky pozitivní diskriminace, která měla s pomocí
kvót zvýhodnit v přístupu k zaměstnání a vzdělání sociálně hendikepované skupiny.
I když se
tato politika dostávala a dostává opakovaně pod tlak konzervativců a liberálů, skutečností
je, že kupříkladu v USA a Kanadě pomohla stvořit v afroamerické i
hispánské komunitě střední třídy, což jim dalo hlas i v politice.
Ať už jde o
kvóty navržené Evropskou komisí za účelem většího zastoupení žen ve vedení
velkých společností, nebo kvóty v ČSSD umožňující čtyřicetiprocentní zastoupení žen
na kandidátkách strany, anebo nyní navržené kvóty pro volby do PS a krajů, pořád
se u nás opakují tytéž argumenty.
Jejich
esencí je, že ženám prý nikdo ve svobodné společnosti neupírá možnost o větší
účast ve vedení firem i v politice soutěžit. Záleží prý jen na nich. Dokonce i
některé vrcholné manažérky plní roli užitečných idiotek v převládající
patriarchální propagandě, když tvrdí, že kvóty jsou ponižující, a že ony jsou
nejlepším příkladem toho, že ženy to takříkajíc „mohou dokázat“, když chtějí.
Ano mohou,
ale jen když přijmou pravidla mužského světa, tedy když budou vedle soutěže
s mužskými kolegy v zaměstnání (za které obvykle ke všemu nedostanou
zaplaceno stejně jako muži) také navíc plnit řadu dalších funkcí, které souvisí
s rodinou, a které muži ještě stále v plné míře neplní, anebo prostě biologicky plnit ani nemohou.
Mnohé z trapných
argumentů proti větší účasti žen ve veřejném životě zazněly už v dobách,
kdy se bojovalo o jejich volební právo. Muži dominovaný svět se podvolil až po
nátlaku. Umožnit ženám, aby nejen mohly volit, ale aby byly také více
zastoupeny i v politice, je další logický krok, který také v mnoha případech
nebude možný bez legislativního „nátlaku“- tedy bez pomoci zákonných kvót.
Když
kupříkladu šéf lidovců Pavel Bělobrádek tvrdí, že ženy v jeho straně,
kterých je většina, nechtějí kandidovat, a strana je přeci nemůže nutit, zamlčuje,
co muž jeho inteligence jistě dobře ví—totiž , že už struktury současných stran
jsou nastaveny tak, že je pro ženy těžké se v primárkách či jiných
nominačních kláních prosadit. Anebo že prostě nemají kvůli rodině tolik času
jako muži, aby si účast na kandidátkách vybojovaly či „vyseděly“ na stranických
schůzích.
Být zvolen
do „funkce“ je vždy (zejména právě v mužském světě) i boj o moc a o vliv
na různých úrovních. Už samotná struktura patriarchálně organizované
společnosti je nastavena tak, že v tomto souboji ostrých loktů a různých
zákulisních bratrstev jsou ženy znevýhodněny.
Návrh zavést
čtyřicetiprocentní kvóty pro volební účast žen, jakož i finanční sankce za jejich
nedodržení, z dílny ministrů Jiřího Dienstbiera a Milana Chovance je proto
záslužný a hodný levicové strany, jakou je sociální demokracie. Má jen jeden
kaz: žen není ve společnosti jen 40 procent ale zhruba polovina.
Právo, 29.5.2015