Rozbíhající se diskuze o
navrhovaných změnách ústavy, které by upřesnily pravomoci prezidenta, začíná
tonout v záplavě zástupných argumentů. Zástupným–a v podstatě i
nesmyslným—argumentem je v případě navržených změn ústavy z dílny
ministra Jiřího Dienstbiera zejména tvrzení, že jím navrhovaná formulace, že
„vláda určuje vnitřní i zahraniční politiku“ má potenciál změnit parlamentní
demokracii ve „vládní“. Nemá, čímž by se dala celá diskuse uzavřít.
Navržená formulace se nijak
nevymyká praxi obvyklé v některých dalších parlamentních demokraciích, a
lze ji opravdu jen těžko interpretovat tak, že by mohla na úkor vlády oslabit
postavení Poslanecké sněmovny v ústavním systému. Té zůstávají její
veškeré současné nástroje—od přijímání zákonů až po možné vyslovení nedůvěry
vládě.
Účelem zmíněné formulace je zcela
zjevně ukončit letité spory o to, jakou roli má hrát v domácí a zahraniční
politice prezident. Ten je sice ústavně neodpovědný, ale všichni tři
polistopadoví prezidenti se opakovaně i kvůli jisté mlhavosti ústavy pokoušeli
hrát větší roli, než jim právě v parlamentní demokracii náleží.
Opozici ve skutečnosti především
vadí, že nebyla součástí procesu přípravy navrhovaných změn. Bude se tedy
snažit dokázat, že některé z navrhovaných změn jsou špatné.
Chyba je ovšem i na straně
vládního tábora. Když někteří představitelé opozičních stran argumentují, že
změny ústavy by měly být poslaneckým, nikoliv vládním návrhem, mají pravdu.
Jakékoliv změny ústavy potřebují širší než jen vládní konsensus.
Vláda mohla diskuzi o změnách
iniciovat, ale proběhnout měla v rámci parlamentní komise, jejímiž
účastníky by byli zástupci všech politických stran z obou komor
parlamentu. Je možné, že taková komise by nakonec nevymyslela nic lepšího než ministr
vlády odpovědný za legislativu a pak i celá vláda, ale návrh komise by měl
mnohem větší šance získat podporu ústavních většin v obou komorách
parlamentu.
V situaci, kdy poměrně
zdecimovaná opozice může vládní mašinérii znepříjemnit život jen tak, že ji při
schvalování ústavních dodatků neposkytne hlasy potřebné pro ústavní většinu, nakonec
opozice možná obětuje i smysluplné změny ústavy, jen aby ukázala, že si vláda
nemůže dělat, co chce. A to je škoda, protože roli prezidenta, který opakovaně
destabilizuje náš politický systém, zpřesnit nutné je.
Právo, 3.6.2015