Současná
masivní vlna uprchlíků, která zaplavuje Evropu, je částečně důsledkem
politických a ekonomických selhání většiny bývalých kolonií dnešních západních
mocností. K těmto selháním přispěla i nepromyšlená, občas cynická
postkoloniální politika Západu a jím kontrolovaných mezinárodních institucí.
Kolonialismus
ovšem neměl jen svoji západní tvář. I
rozšiřování ruského impéria bylo svého druhu koloniálním dobrodružstvím. A jeho
nástupce–Sovětský svaz– později „kolonizoval“ řadu zemí nejen s pomocí
přímých vojenských intervencí, ale i s pomocí agresivního vývozu
komunistické ideologie.
I některé tradičně
islámské země na Středním východě se ustavily se sovětskou „pomocí“ jako
sekulární „socialistické“ diktatury. Ačkoliv SSSR se spolu s jeho „koloniálními“
državami ve východní Evropě zhroutil po roce 1989, ideologicko-diktátorské
klony tohoto impéria– od Libye, Sýrie, Iráku až po Kubu—přežily další dvě
desetiletí.
Ty na
Středním východě se pak v důsledku západních intervencí nebo arabských jar
začaly též hroutit. Některé západní intervence, které k tomu přispěly, byly
přitom paradoxně způsobeny ideologickým „kolonialismem“, který byl zrcadlovým
odrazem toho sovětského. Stejně jako
sovětský blok kdysi exportoval v zájmu rozšíření své sféry vlivu „socialismus“,
USA se v období administrativy George W. Bushe pokoušely exportovat
z podobných důvodů silou „demokracii“.
Koloniální
praktiky Západu i Sovětského svazu, neúspěšná politika postkolonialismu i ozbrojená
dobrodružství amerického neokonzervatismu vytvořily v posledních letech
třaskavou směs. Na jedné straně jsme svědky masového exodu uprchlíků
z vojensky rozvrácených nebo ekonomicky strádajících zemí v Africe a
na Středním východě, na straně druhé zpozdilých snah Ruska obnovit alespoň část ztraceného
imperiálního panství.
Éra
kolonialismu v jeho výše zmíněných podobách po sobě zanechala neobyčejný
chaos, jehož hlavní důsledky pociťujeme s jistým zpožděním teprve nyní.
Tento postkoloniální chaos se nyní navíc sráží s globalizací, což je vlastně
svého druhu forma kolonizace národních
států do rukou nadnárodních nestátních aktérů–především velkých korporací
a finančních institucí.
Výše zmíněný
chaos, působený na jedné straně selháním postkoloniální politiky a na straně
druhé globalizací coby nové formy kolonizace, která nešetří ani bývalé
koloniální mocnosti, vyjevil právě skončený summit G7.
Na jedné straně se mluvilo o důsledcích
západního a sovětského kolonialismu, když přišla řeč na uprchlickou kalamitu a
ruskou agresi na Ukrajině. Na straně druhé se diskutovalo o těžko zvladatelných
důsledcích novodobé kolonizace celých států nadnárodními, nestátními aktéry globálního kapitálu, když přišlo na přetřes Řecko.
Netřeba
dodávat, že tento střet je neobyčejně výbušnou směsí. Nikdo si s ním neví úplně rady, jak ukázali jak státníci ze zemí
G7 v bavorském zámku Elmau, tak demonstranti
za jeho branami. Možná i proto Papež František vystihl něco podstatného, když
varoval, že ve světě cítí ovzduší války.
Právo, 10.6.2015