Podle zpráv
v médiích česká vláda na svém zasedání řešila téměř dvě hodiny, jak se
postavit v jednáních na evropské úrovni k otázce uprchlíků. Česká republika, jak známo, se nechce zapojit
do Bruselem navrhovaného programu, v jehož rámci by každá členská země
musela přijmout jistý počet uprchlíků na základě kvót.
Ministr
vnitra Milan Chovanec ve své zprávě vládu varoval, že české odmítnutí kvót
nemusí být na evropské úrovni kladně přijato. Navíc ani odmítnutí nemusí Českou
republiku povinnosti přijmout uprchlíky na základě stanovených kvót zprostit,
protože o kvótách se rozhodne v Evropské radě kvalifikovanou většinou.
Jinými slovy, relokační program pro uprchlíky na základě kvót bude přijat, pokud
se pro něj vysloví nejméně 15 zemí Unie, které představují nejméně 65 procent jejích
obyvatel.
Vláda nakonec dala ministru Chovancovi mandát
pro jednání v příslušném evropském výboru, ale nesdělila, jaký mandát to
přesně je. V obecné rovině jen informovala, že dál trvá na svém odporu ke
kvótám. Česká republika je prý ochotná přijmout určitý počet uprchlíků
dobrovolně s tím, že bude moci
ovlivnit, jaké lidi a v jakém množství by přijala.
To je
stanovisko, které ovšem ostatní země Unie jen těžko uspokojí. V praxi by
vedlo k absurdní situaci, že si některé země uprchlíky nejprve takříkajíc
přeberou, aby si vybraly ty, které považují podle vlastních kritérií za
vhodné. Což by znamenalo,že ty ostatní
pak budou mít na starost země, které se takto utilitárně chovat nehodlají.
Nelibost
tedy Češi mohou na evropské úrovni vzbudit hned dvakrát: kvůli odmítání kvót a
kvůli svému poněkud vychytralému postoji v otázce, které uprchlíky by
dobrovolně přijali, pokud by už nějaké přijali. V tomto vychytralém postoji
se bohužel zase jednou vyjevuje neobyčejný nedostatek solidarity naší země se
zbytkem Evropské unie.
Navíc má představa,
že by si Česká republika z uprchlíků v současné nouzové situaci
vybírala podle jakýchsi vlastních kritérií, celou řadu ne zcela domyšlených konotací,
které by mohly vzbudit oprávněné rozhořčení jinde v Evropě. Vybírala by si
naše země uprchlíky podle barvy pleti, náboženství, vzdělání či pracovní
kvalifikace? Dvě poslední kritéria lze jistě uplatnit při řízené imigraci
potřebných pracovních sil, ale uprchlík není běžný imigrant. Je to člověk
v nouzi.
Jak citlivá
otázka jakéhosi výběru uprchlíků vhodných podle českých úřadů k přesídlení
do naší země je, ukázal nedávno názorně novinový rozhovor ministra Chovance. Na
otázku redaktorky, co kdyby přijalo Česko pouze křesťany, Chovanec odpověděl,
že rozlišovat mezi křesťany a muslimy je velice složité. Pokud bychom uprchlíky
přijímali dobrovolně, nikoliv na základě kvót, snad si prý můžeme nějaké
podmínky stanovit a dávat přednost třeba křesťanům a jezídům, ale celkově se
zdá být rozlišování podle náboženství prakticky nemožné.
Chovancova
diplomatická odpověď skrývá hned několik úskalí. Lze se kupříkladu zeptat, na
základě jakých kritérií by Česká republika měla přijímat spíše křesťany než
vyznavače jiných náboženství. Je snad naše země podle ústavy „křesťanská“? Nejsou u nás islám, judaismus, buddhismus, i
další mnohá náboženství legální?
Za
argumentem, že, když už bychom přijímali uprchlíky, bylo by dobré si mezi nimi
vybírat křesťany, se skrývá skrytý předpoklad, že by k nám takoví
uprchlíci měli civilizačně blíže. Jenže bychom mohli ironicky namítnout, že
ačkoliv se naše země kulturně formovala jako součást převážně křesťanské
civilizace, většina lidí u nás dnes žádné náboženství nevyznává. Když už se
vláda v otázce uprchlíků populisticky řídí veřejným míněním, mohli bychom
sarkasticky doporučit, ať čeští imigrační úředníci hledají přednostně agnostiky
a ateisty, pokud nějaké najdou.
Výše nastíněné
dilema ukazuje absurditu snah vybírat si mezi uprchlíky podle jakýchsi našich
kritérií, která mají latentně rasistický podtext. Západ Evropské unie by se
mohl začít oprávněně ptát, zda naše země vůbec do Unie patří nejen proto, že
solidarita v rámci Unie je u nás evidentně chápana jako jednosměrná cesta
ve stylu „vy dávejte, my si vybereme, co se nám hodí“, ale i proto, že jakési
třídění uprchlíků coby lidí v krajní nouzi podle náboženství nebo rasy se
na západ od nás považuje za „neevropské“.
ČRo Plus, 10.6.2015