Nadcházející
týdny mohou rozhodnout o dalším směřování Evropy na mnoho desetiletí. Na jedné
straně je kontinent stále nesmiřitelněji rozdělen na západ a východ
v důsledku ruské agrese na Ukrajině. Na straně druhé se v důsledku
uprchlické krize a hrozícího bankrotu Řecka otřásá v základech integrační
projekt evropských demokracií.
Z historie
víme, že politici–zejména ti demokratičtí–v takovýchto situacích
opakovaně tragicky selhávají. Jejich rozhodnutí jsou diktována ohledem na
voliče a krátkodobé zájmy. Vidíme to názorně v současné uprchlické krizi,
se kterou si politici nevědí rady i proto, že si nechtějí rozzlobit voliče,
kteří se ve v řadě evropských zemí většinově domnívají, že nejlepším
řešením je opevnit se za národními hranicemi.
Jenže
krátkozraká rozhodnutí v krizových situacích, založená na „vox populi“, mají obvykle dalekosáhlé nezamýšlené dopady. V současné
uprchlické krizi je z hlediska krátkodobých politických zájmů
pochopitelné, proč politici řady evropských zemí odmítají přijímat větší počet
uprchlíků, kteří se hromadí na jihu Evropy, a dokonce se pyšní tím, že odmítáním kvót pro
distribuci uprchlíků do jednotlivých zemí Unie brání liberální hodnoty.
Jenže tato
neústupnost může ve svých důsledcích vést ke zhroucení schengenského prostoru,
což je jeden z největších výdobytků evropské integrace. Na to by přitom doplatily
nejvíce právě unijní země na východě Evropy, které se nyní kvótám nejhlasitěji
brání, protože pro jejich další rozvoj jsou otevřené hranice důležitější než
pro velké evropské hráče.
Neústupnost
některých zemí ve věci uprchlíků také může spustit monumentální politické krize
v zemích na jihu Evropy, které jsou uprchlickou vlnou nejvíce zasaženy.
Když tak jeden český komentátor nedávno hájil restriktivní a se zbytkem EU
nesolidární imigrační politiku české vlády s tím, že na rozdíl od zbytku
Evropy tak alespoň my budeme stát na ostrově pevného ledu, možná mu nedošlo, že
je nám to k ničemu, pokud led všude okolo nás, k jehož rychlému tání
přispíváme svým nedostatkem solidarity, bude příliš tenký na to, aby se náš
ostrůvek falešné stability nestal zcela izolovaným a bezvýznamným.
Solidarita
je také klíčovým pojmem v současné řecké krizi. Jakkoliv mnozí z nás
instinktivně sympatizují s tvrdým postojem vůči zdánlivě
nedisciplinovanému Řecku, jisté je, že pokud nechá Unie Řecko padnout, bude to
v lepším případě krok zpět na cestě k evropské integraci,
v horším to může spustit řetězovou reakci na různých úrovních.
I proto
americký prezident Barack Obama na nedávném summitu G7 nabádal evropské lídry,
aby pro Řecko našli záchranu. Při pohledu zvenčí je totiž jasné, že pokud si
Unie neporadí s tak relativně malým problémem, jako je záchrana Řecka,
může se jako domeček z karet zhroutit celý velký dům tolik vzývané
evropské solidarity. Trestání Řecka přitom zakrývá, že viníkem krize
v Řecku nejsou jen řečtí politici, ale také síly nadnárodního finančního
trhu, které si po pádu Řecka mohou najít v Evropě novou slabou kořist.
V příštích
týdnech tedy bude z historického hlediska velmi důležité, jaká rozhodnutí
evropští politici udělají. Rozjedou-li se mnozí z nich z nadcházejícího
summitu o uprchlících do svých zemí s tím, že svou neústupností ve věci
distribuce uprchlíků, kteří už jsou na jihu Evropy, ochránili vlastní občany
před uprchlickou kalamitou, mohou brzy zjistit, že tím jen rozpoutali celoevropskou
krizi mnohem větších rozměrů. To samé platí o rozhodnutí o osudu Řecka.
Pokud bychom
chtěli uvést konkrétní příklad toho, jaké nezamýšlené dopady mohou mít
v krizích populistická rozhodnutí,
stačí se podívat do Velké Británie. David Cameron sice vyhrál kvůli svému slibu
vyvolat referendum o setrvání Británie v Evropské unii volby, ale vypustil
tím z láhve džina, který nahlodává nejen evropský integrační projekt, ale
především jednotu a význam ostrovního království.
ČRo Plus, 17.6.2015