Někteří
politici a respektovaní komentátoři mají zato, že řídit se pří řešení uprchlické
krize humanistickými ideály, je pěkná věc, ale politici se musejí také starat o
veřejné mínění.
Hrozí prý,
že kdyby Česká republika přijala kvóty pro distribuci uprchlíků diktované EU,
mohou narůst protievropské nálady ohrožující samotnou existenci EU. Navíc se prý vládní strany musejí i kvůli
svému příštímu volebnímu výsledku starat o to, jak otázku uprchlíků vnímají
občané. A ti se uprchlíků z exotických destinací většinově bojí.
Lze
souhlasit s tím, že žádná vláda nemůže ignorovat vlastní občany v otázce,
jak se postaví k té či oné krizi. Přesto jsou na místě tři zásadní výhrady
vůči tomu, aby v případě humanitární krize, v jejímž centru stojí
uprchlíci, bylo politicko-národně motivovaného „realismu“ příliš.
Tou první je
skutečnost, že uprchlická krize nezasahuje izolovaně pouze ČR. Naše odmítání
kvót je v propojené Evropě nesolidární k zemím, které jsou krizí
zasaženy. Jinými slovy, náš „zisk“ je jejich ztráta. Nejde přitom jen o jižní
země, kam uprchlíci připlouvají, ale kupříkladu i Rakousko nebo Německo.
Rakousko
kvůli obrovskému přílivu uprchlíků, kteří se po příjezdu do Itálie raději
vyhnou imigračním procedurám a směřují rovnou do Rakouska, už zastavilo azylová
řízení, opevňuje hranice s Itálií, a důrazně žádá ostatní země EU, aby
solidárně pomohly. Kvóty vidí jako nejlepší řešení.
Itálie též
vyzývá ostatní země k pomoci. Jinak prý jednostranně zavede opatření,
která poškodí celou Unii.
Ti, kdo u
nás tvrdí, že naše přijetí kvót v příjmu uprchlíků by mohlo posílit
protievropské nálady a ohrožovat až samotné členství země v EU, by měli vzít
v úvahu, že protievropské nálady v zemích, jako je Rakousko, Německo,
Itálie nebo Řecko mohou zase naopak být výrazně posíleny nedostatkem solidarity
s nimi ze strany ostatních členských zemí.
Naši
politici, jejichž politický „realismus“ se prý měří především ohledy na naše
občany, protože jsou prý v prvé řadě politiky České republiky, by tedy měli
vzít v úvahu, kam až může zajít náš český „realismus“, pokud si to
nechceme vážně rozházet se zeměmi uprchlickou kalamitou nejvíce zasaženými.
Nemá-li se EU opravdu rozložit, je třeba hledat kompromis mezi našimi a jejich
pohledy na celou věc.
Druhým
problematickým aspektem „politického realismu“, který je prý třeba v v otázce
uprchlíků nadřazovat jakémusi obecnému humanismu, je otázka, do jaké míry mohou
a mají odpovědní politici naslouchat veřejnému mínění v lidskoprávních a
humanitárních otázkách.
Průzkumy u
nás ukazují, že většina obyvatel by se kupříkladu nijak nebránila nějakému
„razantnímu“ řešení romské otázky. Pokud by vládní politici chtěli získat
opravdu velké body, stačilo by jim vyjít vstříc xenofóbním, zčásti
pogromistickým náladám nemalé část české
veřejnosti vůči Romům.
Neudělají
to, protože jde o otázku, v níž se veřejným míněním řídit nelze, pokud
chceme zůstat součástí společenství civilizovaných zemí. V otázkách, které
se dotýkají základních lidských práv, prostě moderní západní politik
v jakékoliv zemi nemůže ustupovat veřejnému mínění. Proto také u nás,
stejně jako ve zbytku EU, kupříkladu nemáme trest smrti, jakkoliv velká většina
veřejnosti by jeho zavedení tleskala.
Poslední
poznámkou ohledně údajného sporu mezi „humanismem“ a „politickým realismem“
v otázce uprchlíků je, že podle mezinárodního práva nemáme na výběr, zda
uprchlíkům pomoct nebo ne. O žádný teoretický „humanismus“ nejde; mezinárodní
právo mluví jasnou řečí.
Česko se
samozřejmě může bránit tím, že o uprchlíky, kteří se dostanou přímo až
k nám, se podle mezinárodního práva stará. Jenže současná uprchlická krize
transcenduje hranice jednotlivých evropských států—přinejmenším těch, které
jsou a chtějí zůstat v schengenském prostoru.
Nelze prostě
předstírat, že nás se tato krize týká pouze do té míry, do jaké se dobrovolně
rozhodneme pomoct. To, že se uprchlíci hromadí v jižních zemích EU,
protože ty mají tu smůlu, že sousedí s Afrikou, nemůže být výmluvou pro ty
země, které mají to štěstí, že neleží na vnějších hranicích EU, které jsou
momentálně problematické.
Postoj
k řešení uprchlické krize je tak i postojem k EU. Nelze volat po více
integrované a vzájemně solidárnější a vybírat si přitom, kdy a jak svoji solidaritu ukážeme. Solidarita je
v rámci EU otázka veskrze politicky praktická, nikoliv „naivně
humanistická“.
Novinky, 16.6.2015